Verzia pre tlač VERZIA PRE TLAČ

Právo na eucharistiu

Autor: Karol Moravčík

V rakúskej katolíckej cirkvi prebieha v ostatných mesiacoch masívny proces hľadania zmysluplných riešení dlhodobých problémov týkajúcich sa života katolíckych kresťanov v dnešnom sekulárnom svete. Nositeľom tohto hľadania nie sú biskupi, ale kňazi v pastorácii, teológovia vnímaví na realitu a predovšetkým cirkevné obce – farnosti. Biskupi, ktorí sú v súčasnosti vo funkciách, akoby za vlastnými katolíkmi nestíhali. Má to viacero príčin, jednou z nich je, že, žiaľ, nedosahujú úroveň biskupov z obdobia tesne po II. vatikánskom koncile, a navyše, sami sa nechali vmanévrovať do polohy úradníkov, ktorí už nevedia tvorivo reagovať na aktuálne problémy a novovznikajúce situácie.

Extrémisti vo vnútri cirkvi posielajú katolíckych bratov a sestry vo viere, ktorí/ktoré žiadajú reformy, do niektorej z protestantských cirkví. Že však reformným katolíkom ide o naskrze katolícku duchovnú tradíciu, o tom svedčí aj dokument, ktorý vzišiel z nedávneho rokovania reformných katolíkov v Linzi. Dokument sa totiž týka slávenia eucharistie a spoločenstva (komúnia) – dvoch tradičných prejavov kresťanskej viery v katolíckom poňatí. Kým protestanti (pri všetkej úcte) kladú dôraz viac na Písmo a individuálne svedomie, katolícka tradícia kladie dôraz na slávenie eucharistie v komunikujúcom spoločenstve. V jeho rámci sa vykladá Písmo a s ním si jednotlivec konfrontuje hlas svojho svedomia. Ak by niekto pripomenul, že ku katolíckemu poňatiu viery patrí aj pápež a biskupi, alebo správnejšie sviatosť kňazstva v jeho špecifickej úlohe služby jednote a posväcovania Božieho ľudu, tak treba odpovedať, že áno, ale ako súčasť Božieho ľudu, cirkvi, nie mimo neho, nie nad cirkvou. Aj o tom, v akom duchu, v akom poňatí budú pápež a biskupi súčasťou cirkvi, sú dnešné procesy hľadania.

Nasledujúci text treba brať vážne, opiera sa o poctivé (katolícke) teologické myslenie, ale zaiste, netreba ho brať ani nekriticky. Zvlášť na Slovensku, kde nejestvuje tradícia skutočnej teologickej diskusie, je dôležité, aby sme sa učili formulovať svoje otázky, svoje obavy či pochybnosti – aj prostredníctvom takéhoto textu; možno napokon zistíme, že my sami sme doteraz zmýšľali menej katolícky, ako sa nám zdalo.

Starost o eucharistii ve společenstvích

Autori: Katolické reformní hnutí (Laická iniciativa – My jsme církev – Farářská iniciativa – Kněží bez úřadu – Taxhamer PGR – Iniciativa), Linz, 5. 11. 2011. Překlad z němčiny: Peter Žaloudek

 

Nedostatek kněží a hrozící likvidace farních společenstev nás přinutilo zaujmout toto stanovisko:

1. Společenství, které se schází ve jménu Ježíše, je nositelem eucharistické slavnosti. Jemu, jakožto místní církvi je svěřená památka smrti a zmrtvýchvstání Krista, Pán je v jejím středu (Mt 18,20). Společenství určuje, kdo je vede a kdo předsedá eucharistické slavnosti. K zachování jednoty v církvi je nutné pověření biskupem.

2. V momentální situaci je vedení slavnosti Eucharistie závislé na počtu celibátních kněží. To není správný postoj. Mnohem důležitější je, aby počet předsedajících mužů nebo žen se přizpůsobil jak potřebám pro vedení společenstva, tak i slavnost společné eucharistie počtu společenstev.

3. Nedostatek kněží je vedením církve uměle produkován zastaralými podmínkami pro vykonávání kněžského povolání. Zatímco stovky kněží byly kvůli sňatku odstraněny z úřadu, musí kněží v úřadě přebírat stále víc nových farností. Nemohou již nabízet žádnou dostačující duchovní a pastorální službu a trpí stále více „burnoutem“ – syndromem vyčerpání.

4. Povinný celibát je pozdní speciální směr v latinské církvi (až od 12. století). Nic tedy nemluví proti tomu, vrátit se k začátkům křesťanství a pověřit ženaté muže a ženy vedením společenství a předsednictvím při slavení Eucharistie.

5. Nový Zákon odstranil židovské a pohanské kultovní kněze. Ježíš Kristus je jediným knězem Nového Zákona (Židům 9, 10). Všichni věřící mají účast na jeho kněžství: Jste „královským kněžstvím“ (1 Petr 2,9). Toto kněžství je přislíbeno u každého křtu bez výjimky pohlaví. (Gal 3,28)

6. Ženy byly v prvotní církvi diakonkami (Řím 16,1) a apoštolkami (Řím 16,7), během bohoslužby prorocky mluvily (1 Kor 11,5). Pozdější omezení byla přizpůsobením se na patriarchální společenské formy, které byly mezitím v naší společnosti trvale překonány. Cesta ke svěcení žen nemůže být uzavřena papežskými zákazy.

7. Každé společenství má právo na předsedajícího nebo předsedající (ženu). Pokud ale biskup, který je povinen toto zabezpečit, tak neučiní, převezmou společenství vědoma si poslání všeobecného kněžství svoji odpovědnost, aby i nadále umožnila slavení Eucharistie jakožto vrchol, pramen a sílu víry (II. Vatikánský koncil, Liturgická konstituce 10).