Zemřel jezuita František Lízna
4. března 2021; http://www.christnet.eu/zpravy/30475/zemrel_jezuita_frantisek_lizna.url
Ve věku 79 let dnes večer zemřel na covid-19 moravský kněz a jezuita František Lízna. Zaměřoval se zejména na pastoraci Romů, vězňů a bezdomovců. Lízna byl za komunismu z politických důvodů pětkrát vězněn.
O jeho úmrtí informoval na Facebooku farář akademické farnosti Olomouc Jan Regner. „On by jistě řekl, že se vrátil domů… Děkujeme všem za modlitby,“ okomentoval úmrtí Regner, který již v úterý psal o jeho převozu do nemocnice v Olomouci a zhoršení zdravotního stavu v souvislosti s onemocněním covid-19.
František Lízna se narodil roku 1941 v silně věřící rodině podkarpatské Ukrajinky a zemědělce z Jevíčka. Už od útlého věku byl zarytým antikomunistou a cítil potřebu bojovat proti systému. Za protirežimní aktivity byl několikrát odsouzen a uvězněn – poprvé roku 1960 za zničení sovětské vlajky, roku 1964 za pokus o opuštění republiky, na konci 70. let a znovu mezi lety 1981–1983 za šíření samizdatu, až nakonec roku 1988 za tisk letáků o politických vězních. Od roku 1968 pracoval jako sociální pracovník na Velehradě, kde pocítil touhu vstoupit do Tovaryšstva Ježíšova. Po studiu teologie byl vysvěcen na kněze, avšak nedostal státní souhlas k vykonávání duchovní činnosti. Mezi pobyty ve vězení pracoval na různých místech republiky v sociálních a zdravotních službách, zatímco se věnoval disidentským aktivitám kolem Charty 77. Je držitelem Řádu T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.
Nekrológ J. Jandourka z webu forum24.cz:
Autor: Jan Jandourek; 4.3.2021; https://www.forum24.cz/zemrel-jezuita-frantisek-lizna-chartista-politicky-vezen-a-knez-mimoradneho-charismatu/
Jezuita František Lízna byl legendární postavou katolické církve. Několikanásobný politický vězeň, člověk se zvláštním smyslem pro úděl nejopovrženějších lidí na okraji společnosti. Ve čtvrtek večer tento výrazný kněz ve svých 79 letech zemřel.
Mnoho lidí si bude vybavovat historky z Líznova života a ze setkání s ním. Mně se vybavuje jedna, která mi ulpěla v paměti.
V 90. letech jsem přespával u něho na faře. Bydlela tam taky nakrátko střižená romská dívka. Kdysi zapálila dětský domov a stala se pak předlohou pro film Filipa Renče Rekviem pro panenku. Večer jsme šli všichni tři do hospody a hostinský se na mě a Romku podíval a řekl: „Tak co si dáte, kluci?“ Nápadné bylo, jak slečna mluví vybraně spisovnou češtinou. „Jak je to možné,“ ptal jsem se pak Lízny, „když byla tak dlouho v pasťáku.“ „No právě proto,“ řekl. „Tak tam mluví všichni, protože na ně tak mluví vychovatelé.“
Tato dívka byla jen jednou z mnoha osob, které prošly jeho farou a jež jezuita vzal pod svou střechu, byť se často stávalo, že čas od času nějaké věci z fary zmizely. Jenže Lízna má k lidem na dně specifický vztah. „Žebrákům máme dát vždycky,“ tvrdil. „Bez ohledu na to, jestli to potřebují, nebo ne.“ Už to, že někdo žebrá, ukazuje, jak je na tom zle. Byl zvláštním spojením mystické osobnosti a naprostého realisty a obojím byl vždycky zároveň.
František Lízna se narodil v Jevíčku roku 1941 v rodině, kde se praktikovala přísná katolická výchova. Děti otci i vykaly. Otce, funkcionáře lidové strany, komunisté na dva roky zavřeli. Františkovi bylo v té době deset let. Protože pocházel z takto reakčních poměrů, nemohl studovat na vysoké škole a šel se vyučit do tiskárny. I tam byl ideologicky nespolehlivý, takže skončil jako dělník v brněnské Zbrojovce. Zlatá šedesátá pro něj začala zcela černě. V roce 1961 se dostal poprvé vězení.
Komunisté zatkli jako kulaka otce dívky, kterou znal a František v rozhořčení roztrhal rudou vlajku. Dostal za to sedm měsíců. Vojnu strávil František Lízna v trestné rotě v Michalovcích. V roce 1964 jeho „zlatá šedesátá“ pokračovala a šel do vězení podruhé, a to za pokus opustit republiku. Později vyprávěl, že ve vagonu směřujícím přes Rakousko do Jugoslávie ho buď vypátral pes, nebo někdo zaslechl jeho chrápání. Vyneslo mu to rok vězení na Pankráci. Stejně jako na vojně i tady byl zase mezi Romy. Odnesl si k nim ale jiný vztah než lidé s podobnou zkušeností. Při sčítání lidu se pak hlásil k romské národnosti.
Že se stane knězem, napadlo Líznu v roce 1968. Tehdy také vstoupil do jezuitského řádu. „Hledal jsem řád, který patřil k těm nejpronásledovanějším.“ Vypadalo to, že by mohl po krátkém pobytu v Londýně a Innsbrucku jít na misie, ale nakonec se rozhodl zůstat doma. Po studiu na tehdejší bohoslovecké fakultě v Litoměřicích se stal v roce 1974 knězem. V době protináboženských perzekucí však nemohl veřejně působit, a tak až do roku 1990 konal duchovní službu tajně. V roce 1978 podepsal Chartu 77 a šířil náboženský samizdat, tak ho zavřeli v roce 1981 potřetí, a to na dvacet sedm měsíců. Ve vězení seděl ve stejné době jako Václav Havel a občas se tu setkali. Tajně tu také sloužil mši. Pak se ještě do vězení dostal v roce 1988 za tisk letáků. Po roce 1989 působil v Brně a od roku 1995 na faře ve Vyšehorkách nedaleko věznice Mírov. Tam se věnoval duchovní péči o vězně a lidi na okraji společnosti jako vězeňský kaplan.
František Lízna byl člověkem velkého duchovního paradoxu. Tolikrát ho zavřeli a on byl zcela vnitřně svobodný.
Článok z časopisu Respekt:
Autor: Hana Čápová; 5.3.2021 aktualizovaný starší článok; https://www.respekt.cz/tydenik/2011/16/pro-lehkost-byti
Ve věku 79 let zemřel na důsledky koronaviru František Lízna – moravský kněz, jezuita a předseda redakční rady časopisu Akord. Zaměřoval se zejména na pastoraci Romů, vězňů a bezdomovců. Pocházel z komunisty pronásledované rodiny, sám byl z politických důvodů pětkrát vězněn a vojenskou službu vykonával u PTP na Slovensku. V roce 1968 byl přijat do noviciátu jezuitského řádu a v roce 1974 vysvěcen na kněze, veřejná kněžská činnost mu ale byla zakázána ihned po jeho primiční mši svaté a tento zákaz platil až do roku 1990. Do roku 1989 působil tak převážně v dělnických profesích a v oblasti zdravotnictví. Veřejně mohl své kněžské povolání vykonávat až po roce 1989. V roce 1978 podepsal Chartu 77. Po sametové revoluci působil v Brně a ve věznici v Kuřimi. Při této příležitosti odemykáme jeho následující profil:
Sál fary v Uherském Brodě je nabitý k prasknutí. Ležérně oblečený muž, který sem dnes přijel vyprávět o svých poutích na svatá místa, rozhodně nevypadá na to, že má za sebou sedmdesátku. Během života podnikl celkem pět „výletů“, během nichž ušel napříč Evropou 8950 kilometrů. Na 1600 kilometrů dlouhou pouť po stopách Cyrila a Metoděje se vypravil před třemi lety s rakovinou a navzdory varování lékařů. Během cesty do Sevastopolu jeho nemoc jako zázrakem zmizela. Vypravěč srší energií a místo suché přednášky předvádí spíš divadlo jednoho herce. Působí roztržitě, nechává příběhy nedopovězené, v průběhu vyprávění se k nim vrací a tím je staví do jiných souvislostí.
Život jezuity Františka Lízny je podobně bouřlivý jako jeho projev. Od mládí nesnášel režim, v němž byl nucen žít, a protesty proti němu mu vynesly celkem pětkrát pobyt v komunistickém vězení. Byl tajně vysvěcen na kněze, státní souhlas dostal až po roce 1989 a spíš než práce na farnosti ho lákali lidé potácející se na hraně propasti. Roky byl kaplanem v jedné z nejtěžších tuzemských věznic na Mírově. Fara v nedalekých Vyšehorkách se později stala zázemím pro lidi bez domova a propuštěné vězně. Tenhle strhující životopis má ale také svůj rub. Páter Lízna je mužem extrémů, miluje mezní situace a jeho farníci mu vyčítají, že jejich každodenní strasti a radosti ho prostě nezajímají.
Není na drogách?
Posluchači v sále se nakonec dozvídají mnohem víc o Líznově pojetí života a víry než o jeho slavných poutích. Víra se podle něj má projevovat především praktickými činy. „Před soudnou stolicí se vás nebudou ptát, kolikrát jste byli na mši svaté nebo se modlili růženec,“ říká. „Líznovým motivem je schopnost pomáhat lidem na okraji a jeho životem se kromě ní jako červená nit táhne smířlivý postoj k chybám ostatních. Každý, kdo lituje svých činů, se může očistit.
„Není mezi námi náhodou nějaký komunista, který se obrátil?“ vtipkuje vypravěč. „Ať přijde, dám mu za odměnu knížku.“ Několikrát přijde řeč na situaci zdejších Romů a na fakt, že Lízna si na protest proti nevraživosti české většiny vybral romskou národnost. „Kdo máte děti, napište jim ji taky,“ žertuje. „Budou to mít dobré. Za padesát let tu bude romský prezident, jako dnes Obama v Americe.“
Pak se kněz konečně dostává k poutím i k tomu, že na tu předposlední z nich odcházel na smrt nemocný. „Případnou smrt na cestě k místům, spojeným s úctou ke svatým, bych nepokládal za špatnou,“ říká. „Představte si, lidi jdou, vidí pomníček a řeknou si – tak se u něj pomodlíme. To by bylo modliteb…“ Část posluchačů odchází nadšena, některé ale emotivní a palčivé vyprávění uvedlo do rozpaků. „Tak nevím, co si o tom mám myslet,“ říká starší paní o berlích, když nasedá před farou do auta. „On byl snad zdrogovaný.“
Na první pouť se Lízna vydal v roce 1984, když ho pustili z vězení. Šel dvacet dva dní napříč republikou od patníku u sovětsko-polsko-slovenské hranice na Svatý Hostýn, mariánské poutní místo na střední Moravě. Tehdy už měl za sebou čtyři pobyty ve věznici a čekal ho pátý.
Poprvé se dostal za mříže už v devatenácti. Komunisty nesnášel od dětství – jeho otec, katolík, lidovec a bývalý armádní důstojník, strávil dva roky v táboře nucených prací a komunisté rodinu vystěhovali do studeného bytu bez toalety. Když přišel mladý František jednoho dne za svou dívkou, přivítala ho s pláčem: jejího otce právě zavřeli s vysvětlením, že je kulak. „Dostal jsem vztek a na cestě zpátky jsem strhl z jednoho domu sovětskou vlajku a šel jsem s ní po vsi jako smrtka s kosou,“ vypráví Lízna. Pak ji roztrhal a navěsil na strom. Za to dostal sedm měsíců.
O dráze kněze začal Lízna uvažovat až po dvacítce. Přivedl ho k tomu zážitek z vojny u trestné jednotky ve slovenských Michalovcích. Na Prvního máje odmítl nést komunistickou zástavu a za trest ho poslali pást ovce. „Hned se mi rozutekly,“ říká Lízna. Hledal je až do noci. „Nakonec jsem je našel, jak se tlačí v houfu. Samy mne následovaly až k ovčinci,“ vypráví. „Tehdy mě napadlo, že bych se mohl stát dobrým pastýřem.“
Znovu ho zavřeli, když mu bylo třiadvacet. Pracoval tehdy na nákladovém nádraží a napadlo ho, že by do Rakouska mohl dojet mezi pytli, které nakládal do vagonů. V Kroměříži ho ale našli. „Asi jsem usnul a chrápal,“ říká Lízna. Za pokus o nelegální překročení hranic šel sedět na rok. Pak pracoval v geologickém průzkumu a chtěl uskutečnit svůj sen být knězem. Jenže se od olomouckého kapitulního vikáře dozvěděl, že jediná možnost, jak by kriminálník mohl studovat teologii, je přistoupit na spolupráci se Státní bezpečností.
Situace se změnila, když bylo Líznovi sedmadvacet. Potkal tajně vysvěceného kněze, jezuitu Jana Rybáře, a ten mu zprostředkoval práci ošetřovatele nemocných na Velehradě. Tady byl přijat do Tovaryšstva Ježíšova, k jezuitům. Pak nastoupil do semináře v Litoměřicích, chodil i na přednášky tajné církve. Na Velehradě se také seznámil s o čtyři roky starší Josefou Bilíkovou, která je dodnes hospodyní na faře ve Vyšehorkách.
V roce 1978 podepsal Lízna Chartu 77 a zapojil se do vydávání samizdatové literatury. Za to ho čekalo další věznění, později byl zavřen za rozhazování burcujících letáků o osudu politických vězňů.
Po revoluci se konečně stal farářem. Začínal v Brně, ale moc se mu nedařilo. „Lidi na mě nadávali, že jsem divný. Že za mnou chodí spousta Romů a propuštěných vězňů,“ říká Lízna. Občas některý z nich přespal v kostele, což se farníkům vůbec nelíbilo. „Drobné vytahoval z pokladničky a dával je Romům. To dělal pan farář,“ vkládá se do vyprávění paní Josefa. Provinciál Tovaryšstva Ježíšova nakonec rozhodl, že pro všechny bude lepší, když Lízna dostane úkol lépe odpovídající jeho povaze. Kněz si přál jít mezi Romy do Chánova nebo na Mírov do věznice.
V letech 1995 až 2002 byl vězeňským kaplanem a zároveň farářem v nedalekých Vyšehorkách. Každé ráno chystala paní Josefa batoh s kávou, čajem, cukrem, tabákem a oblečením. Vděku se dočkal jen zřídka. Vězni mu často vyčítali, že jednomu dal a na druhého zapomněl, ale Lízna byl konečně spokojený.
Lehkost bytí
Fara ve Vyšehorkách byla vězňům prvním útočištěm, když je pustili na svobodu. Někteří se zdrželi jen pár dní, jiní léta, další se sem v těžkých situacích vrací. Po propuštění z vězení se Lízna na čas ujal třeba Evy Kováčové, podle jejíhož příběhu byl natočen známý film Requiem pro panenku. Týraná romská dívka nedokázala snášet život v ústavu sociální péče, nakonec ho podpálila a na místě uhořelo šestadvacet nemohoucích chovanek.
Dnes je Evě přes čtyřicet a jmenuje se René Lízna. „Byl to muž v ženském těle. Nenáviděla své tělo. Pomohl jsem jí v proměně z ženy v muže,“ říká farář. Chodil s ní po lékařích, podporoval ji před komisí, která musela hormonální léčbu a operaci odsouhlasit. „S ním jsem zažil tíhu osudu člověka hluboce vykořeněného, který se na vás pověsí, ovine vás jako liána, až sám nemůžete dýchat,“ přiznává Lízna. „Říkám si ale, že až budu na věčnosti, bude to položka v můj prospěch.“
Podobný osud muže v ženském těle měla i další Líznova schovanka Silva, která je dnes Patrikem. Přišla nepozvána jednoho pozdního večera a zůstala na faře dlouhá léta. „Hned ráno mi ukradla z peněženky padesát korun. Říkám to otci a on na to: Měla jsi ji je dát. Potřebuje cigarety. Zlobila jsem se, mám pár korun důchodu, dřela jsem celý život, a ještě jí mám dávat?“ vstupuje opět do řeči paní Josefa. Našla Silvě práci, ale ta raději ležela v posteli a hrála počítačové hry.
Pak ukradla padesát tisíc na opravu kostela. Farář ji našel v Šumperku, peníze už ale byly utracené. Aby si ho udobřila, nechala se pokřtít. „Pak zase něco ukradla. Říkal jsem – tak ani křest ti nepomohl?“ směje se Lízna. „A ona na to: To není pravda, otče, už kradu míň.“ Dnes žije Patrik s přítelkyní v Bruntále, farář je občas navštíví a každý měsíc jim posílá několik tisíc korun. „Vždycky mě dokáže potěšit svým smyslem pro lehkost bytí a humor,“ vysvětluje svou náklonnost k Patrikovi páter.
Na faře dnes žije František, zlodějíček, se kterým Lízna seděl za komunistů ve vězení, a Jan, kterého poznal na Mírově. František je na faře už patnáctým rokem. „Toho už se nezbavíme,“ stýská si paní Josefa. „Ten už nadělal tolik trampot.“ Naposledy ve vzteku rozbil, co se dalo. „Měla jsem ruku v sádře, na otce se sápal se sklem, že ho probodne,“ vypráví hospodyně. Z psychiatrie se jim ale brzy vrátil zpátky: „Umí se tvářit. Sepne ruce, dá hlavičku na bok, vypadá jako anděl.“ Jan se už poněkolikáté vrátil. Do vězení se poprvé dostal za daňové podvody, podruhé za loupež. Byl dvakrát ženatý, má dvě děti a na faru se vrací vždycky, když se rozejde s partnerkou.
Ani neví, jak se jmenují
Když Lízna přestal pracovat ve věznici, vydal se na čtyři pouti. „Neměl jsem, co na práci,“ říká. „Dostávám patnáct tisíc důchod a stejně velký plat. Za jednu mši svatou, kterou odsloužím v neděli, to je opravdu hodně. Představte si, jak se na takové peníze nadře dělník.“ V roce 2004 podnikl dva a půl měsíce trvající svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela, o dva roky později putoval z portugalské Fatimy znovu do Compostely. V roce 2008 šel pěšky až k Sevastopolu, na Cherson, kde Cyril a Metoděj objevili ostatky svatého Klimenta.
Byl tehdy těžce nemocný a lidé z jeho okolí plánovaná pouť vyděsila. Lékaři mu našli rakovinu prostaty a moc času mu nedávali. „Doktorka psala do karty: Pacient chce jít 160 kilometrů pěšky, z lékařského hlediska se to nedoporučuje,“ vzpomíná Lízna. „Řekl jsem jí: Co to tam píšete, ne sto šedesát, ale tisíc šest set.“ Cesta Ukrajinou podle něj sice byla těžká, ale špatně mu nebylo. Po návratu byl překvapen, a lékaři ještě víc. Nemoc se dala na ústup.
„Nejsem si jist, zda jsem uzdraven. Spíše se mi zdá, že je nemoc utlumena, pomalinku probíhá, i když nemám žádné viditelné potíže,“ říká kněz. „S jistotou však vím, že námahy cesty absolutně nepoškodily mé zdraví, ba naopak. Je také možné, že žiji díky modlitbám svých přátel.“ Loni se Lízna vydal znovu na pouť, tentokrát šel z Vyšehorek do Sieny a Říma.
Farníky z Vyšehorek ale bouřlivý příběh jejich kněze příliš nedojímá. Páter je na ně až příliš výstřední. „To je těžké, pořád je pryč, pořád má plno práce. Na faře bydlí bezdomovci. Ale obyčejným lidem nerozumí,“ říká paní Josefa. „On ani neví, jak se jmenují sousedé, jak se jmenují děti ve vsi. To lidem vadí, potřebují, aby s nimi kněz promluvil. Jiní faráři postojí u kostela, povykládají si s lidmi, jak se mají, jak žijí. On si ale s obyčejnými lidmi povídat nedokáže.“