https://fhs.cuni.cz/AKTUALITY-11918-version1-jan_sokol_parte.jpg
Kniha rozhovorov s J. Sokolom, ktorá vyšla 8.2.2021: https://www.artforum.sk/katalog/150382/odvaha-ke-svobode
Spomienka na J. Sokola v českom Kat. týdeníku. Texty tu: https://www.katyd.cz/clanky/novy-kt-ke-stazeni-zdarma-vzdy-od-soboty-4.html
Text z webu christnet - autor: Michal Černý, 17. 2. 2021.
http://www.christnet.eu/clank/6510/jan_sokol_nejsrozumitelnejsi_filosof_sve_generace.url
Jan Sokol byl jedním z nejpozoruhodnějších filosofů v českém prostředí, člověkem s vždy mimořádně rychlou a srozumitelnou odpovědí, která ale nepostrádala argumentační hloubku. Byl myslitel vtipu a nadhledu, osobností, která se dokázala dívat na složité problémy světa očima filosofie, abstrahující od jednotlivostí, ale současně vedoucí k pochopení celku.
Základní životopisné údaje jsou o něm dobře známé. Narodil se v intelektuální rodině v roce 1936. Jeho otcem byl Jan Sokol starší, významný český architekt, teoretik architektury a pedagog. Dědečkem byl František Nušl, jeden z nejvýznamnějších astronomů přelomu 19. a 20. století. Mladý Jan Sokol se z pochopitelných důvodů nemohl věnovat intelektuální dráze, a tak se vyučil zlatníkem, později dálkově vystudoval střední školu a distančně studoval také matematiku na Univerzitě Karlově. Jeho rodiče kladli velký důraz na jazykové vzdělání, což ho nakonec přivedlo k filosofii.
Do intelektuálních kruhů definitivně vstupuje díky známosti s Františkou Patočkovou, svou budoucí ženou, která ho uvádí na Patočkovy semináře. Zde se Sokol profiluje zpočátku jako překladatel, neboť dobrá znalost francouzštiny a cit pro češtinu nebyl zcela samozřejmý. Až skrze překlady se postupně stává součástí generace mužů a žen pěstujících specifickou českou formu fenomenologie.
V jeho myšlení se silně zračí zkušenost vědecká a technická. Mimoto, že nějaký čas pracoval jako zlatník, se postupně začal soustřeďovat na mechaniku a výpočetní techniku. Patřil mezi první programátory u nás, a právě schopnost dekomponovat složité problémy na dílčí části, pečlivě opravovat problémy, být důkladný v korigování chyb, byla pro jeho práci zcela zásadní.
Třetí pilíř, který můžeme v jeho filosofickém přístupu vidět, je reflexe jeho vlastního veřejného života. Byl poslancem Federálního shromáždění, ministrem školství či prezidentským kandidátem. I když pravděpodobně nikdy nebyl klasickým politickým profesionálem a jeho vlastní přístup k politice měl rozměr promyšleného amatérismu (v etymologickém smyslu tohoto slova), byla to pravděpodobně politika, která ho přivedla k významným tématům, na kterých se později profiloval, jako je filosofická antropologie institucí nebo filosofie peněz.
Pokud čteme Sokolovy knihy, můžeme v nich spatřit ještě jednu významnou ingredienci – snad až na jeho habilitační práci Čas a rytmus jsou všechny nevyléčitelně pedagogické. Sokol neměl nikdy ambici psát složitě. Byl ztělesněním toho, že pokud něčemu skutečně rozumíme, dokážeme o tom mluvit jednoduše a pochopitelně, aniž by naše výpovědi ztrácely hloubku a kvalitu. Jako by filosofický jazyk a pojmy představovaly jen oporu v myšlení, něco, co se hodí tehdy, když nemáme k dispozici výsledný tvar myšlenky. Ale pak je můžeme odložit.
Číst Sokolovy knihy je vlastně podobné jako číst Ratzingerovy katecheze pro děti. Jejich promluva k dětem nebo ke studentům se neděje skrze banalizaci či elementarizaci, ale prostřednictvím mimořádně hlubokého vhledu a krystalizace sdělení v jasné a srozumitelné formě. Ve formě, ke které je těžké vůbec co dodat. Jeho schopnost zjednodušit výklad na to podstatné považuji za jeden z jeho největších metodologických přínosů do filosofie.
Filosofická antropologie
Sokol se odborně zaměřoval na filosofickou oblast, která byla pro fenomenology téměř zapovězená. Největší fenomenolog, Martin Heidegger, totiž o filosofické antropologii opakovaně prohlašoval, že jde o pavědu, o něco, co v odborném diskurzu nemůže mít místo. Ptát se na člověka v disciplíně, která se na člověka zaměřuje, nejde, protože dopředu známe odpověď. Takové tázání je nevědecké a nefilosofické, zdůrazňoval Heidegger. Sokol se přesto právě na tuto oblast zaměřil a dokázal v ní vyniknout. Na tomto místě si dovolím jen krátký komentář k některým jeho vybraným knihám, které se filosofické antropologii věnují.
Moc, peníze a právo je kniha, která se vymyká běžnému chápání toho, čemu se filosofie věnuje. Zaměřuje se totiž na filosofickou antropologii peněz, na to, co je třeba proto, abychom mohli peníze užívat, ale i co peníze v našem modelu strukturace světa mění. V tomto ohledu lze říci, že se Sokol pustil do tématu do značné míry nového. Analyzuje, jakým způsobem si člověk buduje instituce, které utváří jeho chování, budování práva i etiku. A to i přes fakt, že Sokolovy přednášky na toto téma byly vždy lepší než tato kniha.
Jeho Člověk jako osoba patří k nejlepším učebnicím filosofické antropologie, vyniká skvělým spojením vědeckých poznatků s fenomenologickým přístupem zdůrazňujícím procesualitu a situační zakotvení poznání. Tato kniha je pro Sokola typická tím, že je plná reálných příkladů z přírodních a společenských věd, od kterých se autor odráží k určitým zobecňujícím konstrukcím. Člověk je zde nahlížen zevnitř i z vnějšku, je zde chápán jako bytost uskutečňující se uprostřed společnosti a prostředí, v němž žije.
Etika, život, instituce je knihou, která na první pohled může vypadat jako běžná učebnice etiky. Tou ale není. Sokolovi nejde totiž ani tak o etiku jako takovou, ale ve světle celé knihy o to, jak lidské chování formuje instituce a instituce formují chování. Etika pro něj nebyla svobodou „kovboje na poušti z reklamy na cigarety“ (jak o něm často – nejen zde – psal). Svoboda, založená na tom, že mohu jít kam chci, ale kde nic a nikdo není, je nám málo platná. Důležitá je schopností správně žít život tam, kde jsou si lidé blízko, ve městech, v institucích, v různých společnostech. V tom může spočívat skutečná svoboda.
Domnívám se, že tyto tři knihy, ale také na ně navázané přednášky, představují určitý myšlenkový korpus, ve kterém se Sokol snažil rozvíjet své specifické myšlení a filosofování o společnosti. Nikoliv filosofování jako kabinetní disciplínu, ale jako angažovaný přístup k pochopení světa, ke srozumitelné výpovědi o něm. Sokol byl přesvědčený, že pravda je něco, co musí být komunikováno a zasazeno do určitého kontextu, ale současně že existuje, že každý nemáme tu svoji pravdu a nemá smysl se snažit domluvit.
Volba témat z filosofické antropologie není pravděpodobně náhodná – Sokol měl mnoho odpůrců, kteří s ním nesouhlasili v tom, co psal nebo říkal. Dokonce v mnoha volbách neuspěl, lidé neocenili jeho program. To, co je ale na něm vzácné, je jiný rys – neznám pravděpodobně nikoho, kdo by si Jana Sokola nevážil jako člověka. Filosofie pro něj byla angažovaným tázáním se, možností přemýšlet, což je vlastní činnost, ke které byl člověk povolaný. Mít pravdu v jeho podání nikdy neznamenalo, že by se jí snažil druhého „ubít“ – pravda totiž není příručním jsoucnem, něčím, co lze užít jako nástroj, ale je prostředkem poznávání a komunikace. Dokázal myšlenky formulovat rychle, ostře, zřetelně a jasně, a přitom se vyhnout urážce druhého.
Sokol se věnoval zkoumání svobody, ale jiným způsobem, než je to ve filosofii běžné, respektive, než to bylo běžné, když s tímto způsobem tázání započal. Jsme odsouzeni či určeni k tomu, že se vzájemně potřebujeme. Většina lidí se dnes živí fakticky jinými lidmi, říkal na přednáškách. Svoboda pro něj byla tématem sociálně kotveným, filosoficky antropologickým. Nikoliv tím, co existuje bez pravidel, nebo jako možnost pravidla porušovat, ale jako schopnost hrát hru s pravidly danými, která může v rámci této životní hry spolukonstituovat, ale je nutné je také respektovat. Taková svoboda je dána mantinely filosofie institucí, což bylo právě ono vlastní Sokolovo téma.
Vzpomínám si na jeden rozhovor s Janem Sokolem v televizi, kde byl tázán, čeho si v životě nejvíce váží. A odpověděl s vtipem mu vlastním. Hodilo by se prý asi říci, že svých dětí, vnoučat nebo dobrého života. Ale on že si nejvíce váží toho, že byl hostujícím profesorem na Harvardově univerzitě. A také knížek, co napsal. Nejde zde samozřejmě o nějakou sociální necitlivost nebo cynismus, či dokonce megalomanství, ale o zdůraznění významu toho, o co se snažil. Být filosofem znamená, jak říkal Patočka, říkat nepříjemné věci lidem, kteří nad vámi mají moc. Vyžaduje to odvahu, ale má to smysl. V tomto ohledu byl Patočka nesporně mimořádně úspěšným filosofem.
Závěrem
Mnohé ze Sokolova života jsem zde nezmínil – byl signatářem Charty 77, člověkem stojícím za projektem Senioři píší Wikipedii, úspěšným akademikem a překladatelem, skvělým popularizátorem i člověkem, který uměl přesně identifikovat problém a upozornit na něj. Na stránkách Christnetu těžko můžeme pominout rozměr Sokola jako teologa.
Myslím, že by se mnou souhlasil, pokud jako klíčové dílo vyberu knihu Mistr Eckhart a středověká mystika, kterým tohoto skvělého myslitele přenesl do českého jazykového prostředí, a pak skvělý překlad Teilhardova spisu Vesmír a lidstvo. Jistěže do společenského povědomí přišel mnohem spíše svojí knížkou Čtení z Bible, ale výše uvedené dva texty považuji za zásadní. První ukazuje jeho mimořádnou schopnost o složitých věcech hovořit strukturovaně, srozumitelně a pracovat s kvalitními cizojazyčnými prameny. Druhý je dokonalou ukázkou toho, že překlad může být lepší než originál. Teilhard je v tomto textu více básníkem než vědcem, ale Sokol dokázal oba tyto jazyky spojit a vtělit je do češtiny, čímž ovlivnil celou generaci českých teologů a filosofů.
Smrtí Jana Sokola ztrácí český katolicismus jednu z nejviditelnějších tváří – člověka, který byl ochoten mluvit bez honorářů a přebírání cen, kterému záleželo, ke komu mluví a co říká. Člověka, který svoji víru nikdy nestavěl na odiv nebo do centra mediálního zájmu, ale nechával se jí formovat, přetvářet, nezpronevěřoval se jí.
Jeho práce na Wikipedii, ale i formování Fakulty humanitních věd, přednášková činnost a vystupování v médiích mělo ještě jeden silný narativ – své znalosti nevnímal jako své. Byl si vědom toho, že z něj neprýští jako ze zdroje geniality, ale naopak se v něm kondenzují jako v průsečíku jeho životní zkušenosti, sociálních vazeb, diskuzí, životního příběhu. Byl jejich správcem, který chtěl, aby byly dál součástí životního prostředí. Nemělo pro něj cenu brát si je do hrobu, ale vykonával skrze filosofii něco, co Patočka tematizoval jako činnost ku prospěchu obce, tedy jako akt preference veřejného blaha před vlastním prospěchem, slávou a užitkem.
Česká filosofie tak nesporně přichází o člověka, který uměl o filosofii nejlépe psát i mluvit v celé své generaci. Možná nedosahoval odborných kvalit Patočky, Heideggera nebo Teilharda, ale dokázal svoji práci dělat tak, že skrze ni přiváděl druhé k myšlení (či zamyšlení). Uměl složité věci říkat jednoduše, a přitom nikoliv banálně. Dovedl řídit lidi, ale nikdy z nich neudělal lidské zdroje. A uměl svoji filosofii postavit na disciplíně, která pro něj, jako pro studenta Jana Patočky, musela vypadat jako bláznovství. Ale právě toto překračování hranic bezpečného a jistého formuje velké osobnosti dějin. Jan Sokol takovou nesporně byl. Byl člověkem hledajícím pravdu jako odhalující se neskrytost, o které má smysl hovořit a meditovat i tehdy, když je to spojené s útlakem a nepohodlím.
