Jak vidím svět

K napsání tohoto příspěvku jsem se rozhodl po přečtení knihy A. Einsteina Jak vidím svět (Nakladatelství Lidové noviny, 1993). Poznámky, které ve mně vzbudil následující text, jsou určeny zejména bratrům a sestrám, kteří se zajímají o přírodní vědy (v tomto případě fyziku) a také se poctivě věnuji pochopení Ježíšova evangelia.

Albert Einstein ve své knize píše (s. 110-111): Rád bych zdůraznil, že teorie relativity nemá spekulativní původ a za její objev vděčíme jen a jen úsilí co nejobstojněji přizpůsobit fyzikální teorii pozorovaným skutečnostem. Nejde ani v nejmenším o nějaký revoluční čin, jen o docela přirozené pokračování směrem, kterým se vývoj ubírá už celá staletí. Že jsme se vzdali jistých pojmů stran prostoru, času a pohybu, pojmů, s nimiž jsme až doposud nakládali jako s čímsi fundamentálním, to nesmíme chápat jako něco svévolného, nýbrž podmíněného pozorovanými skutečnosti. Zákon o konstantní rychlosti světla v prázdném prostoru, který byl potvrzen vývojem elektrodynamiky a optiky, a s ním i rovnocennost všech inerciálních systémů, kterou výrazně prokázal proslulý pokus Michelsonův (speciální princip relativity) vedly nejprve k tomu, že pojem času se musel začít pojímat jako relativní, protože každému inerciálnímu systému musel být dán vlastní čas. Vždy tu platí jako základní zákon, že oprávněnost toho kterého fyzikálního pojmu tkví jen a jen v tom, jak zřejmě a jednoznačně se vztahuje právě k faktům smyslově uchopitelným. Podle speciální teorie relativity čas a prostor mají absolutní charakter potud, pokud je lze bezprostředně měřit tuhými hodinami a tělesy. Jsou však relativní potud, pokud jsou závislé na pohybovém stavu zvoleného inerciálního systému. Čtyřrozměrné kontinuum vytvořené spojením prostoru a času si tak podle speciální teorie relativity uchovává absolutní charakter. Z interpretace souřadnic a času jako výsledků měření pak vyplývá vliv pohybu (relativně vůči souřadnému systému) na tvar těles a chod hodin, a také ekvivalence energie a setrvačné hmoty. 

Je nutné upozornit, že v tomto případě se jako inerciální systémy (souřadné systémy) označují takové vztažné soustavy, v nichž platí 1. Newtonův pohybový zákon, tj. těleso, na které nepůsobí žádná síla nebo výslednice sil je nulová, je v klidu nebo se pohybuje rovnoměrně přímočaře. Platí zde, že každá vztažná soustava, je-li vzhledem k dané inerciální soustavě v klidu nebo v pohybu rovnoměrném přímočarém, je rovněž inerciální. Všechny inerciální vztažné soustavy jsou vůči sobě v klidu nebo v rovnoměrném přímočarém pohybu. Tolik stručně o speciální teorii relativity.

Obecná teorie relativity vděčí za svůj vznik zejména faktu vyplynulému ze zkušenosti, že mezi setrvačnou a tíhovou hmotou těles existuje numerická rovnost, pro kteroužto fundamentální skutečnost klasická mechanika neměla žádnou interpretaci. K takovéto interpretaci se dospívá tím, že se princip relativity rozšíří na souřadné systémy pohybující se vůči sobě navzájem zrychleně. Zavedení souřadných systémů, které se vůči inerciálním systémům pohybují zrychleně, je podmínkou toho, aby se ve vztahu k souřadným systémům objevilo gravitační pole. S tím souvisí, že obecná teorie relativity založená na rovnosti setrvačnosti a tíže poskytuje i teorii gravitačního pole. Vývoj, který jsme tu vylíčili, zbavuje prostorové a časové souřadnice jakékoliv samostatné reality. 

Dovolím si citovat ještě kousek z knihy Thomase Bührkeho Převratné objevy fyziky – Od Galileiho k Lise Meitnerové: Newtonův sekretář se vyjádřil, že jeho pán snad už ani není lidská bytost. Nedopřeje si žádný odpočinek, považuje za ztracenou každou hodinu, kterou nevěnuje studiu. Málokdy opustil svůj pokoj… Je natolik zaujat svými výzkumy, že často zapomněl obědvat. Nespal více než čtyři až pět hodin. Stále znovu diskutoval obtížné matematické problémy s Halleyem, který ho neustále pobízel, aby se nevzdával. V dubnu 1686 se objevila první část velkého díla a na jaře příštího roku byla práce hotová. Knihou Principia se Newtonovi podařilo vytvořit dílo století.

Co se dá vyčíst z výše uvedených textů? Poznámky si dovoluji napsat stručně a nechávám na čtenáři, aby je zpracoval vlastním intelektem.

Na to, aby Newton nebo Einstein mohli představit své slavné teorie, museli věci důkladně promyslet a pochopit do hloubky. Pochopení věci je klíčové. Nyní si vzpomeňme, kolikrát Ježíš důrazně vytkl apoštolům, že nerozumí jeho katechezi. Ježíš také vyžadoval od posluchače pochopení toho, co říkal, jinak se nemohl stát učedníkem. Podobenství o rozsévači je nádherný model pro zacházení s informacemi (Mt 13,1-9; Mk 4,1-9). Ve vysvětlení pak říká (Mt 13,23): A kdo je oset na dobré půdě, je ten, kdo slyší Slovo a rozumí a který opravdu přináší úrodu. A co my, ruku na srdce, jak rozumíme Evangeliu? Kolik lidí, kteří si říkají, že jsou věřící, otevřou Bibli, čtou a rozjímají nad texty – a to máme za sebou 2000 let křesťanství – nebo se spokojí s plněním náboženských „předpisů“, případně čtou „náhradní“ náboženskou literaturu? Čtení a rozjímání nad Božím slovem se Božímu lidu doporučuje zejména po 2. vatikánském koncilu. Ale co období předtím? Že by to měla být, tak řečeno, povinnost pořádného křesťana, se už neříká a o nutnosti kladení otázek a diskuse o Písmu už vůbec ne.

Vědecká teorie, která není v souladu s experimentem, nebo dokonce ji experimentální výsledky vyvracejí, nemůže být přijata jako hodnověrná. Na druhé straně na získání podpůrného experimentálního výsledku jsou vědci ochotni čekat i několik desetiletí a přitom experiment vylepšovat (viz nedávná registrace gravitačních vln). Když Ježíš v Evangeliu říká: Nečiním li skutky svého Otce, nevěřte mi (Jan 10,37-38), tak to také znamená, že není li doklad, tak jeho evangelium může být odmítnuto. Ježíš netrvá na uvěření informaci, kterou si člověk nemůže bez dokladu ověřit. Na druhé straně ale Ježíš odmítá dávat doklady (Mt 16,1-4; Mk 8,11-13; Lk 12,54-57) ve věcech, které nepotřebují doklad, nebo ve věcech, které lze odvodit z nauky žadatelem dokladu uznané, nebo pokud jde o provokaci pokrytce. To znamená, že v případě, kdy mohu sám od sebe rozeznat, doklad nedostanu. Tam, kde nemohu sám od sebe rozeznat, Ježíš doklad nabízí (viz Mt 9,6): Abyste věděli, že Syn člověka má moc hříchy odpouštět, říkám ti vstaň a choď.

Ježíš nabízí svým oponentům postup: Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi! Jestliže je však činím a nevěříte mně, věřte těm skutkům (tj. uznejte, co vidíte, a nevymýšlejte si, že jsem neznaboh apod.), abyste poznali a uvěřili (uvědomovali si), že já jsem v Otci a Otec je ve mně. Takový postup lze vidět u každého poctivého přírodovědce, který pracuje s neviditelnou realitou.

Víme, že Ježíš chválil za víru setníka z Kafarnaum (Mt 8,5-13), krvotokou ženu (Mt 9,18-26) a Kananejku (Mt 15,21-28). O nikom jiném se Písmo v tomto smyslu nezmiňuje. Proč byli chváleni? Oni správně vyhodnotili to, co viděli a slyšeli a tak došli k správnému rozhodnutí. Dle vyjádření Newtonova sekretáře je vidět, jak byl Newton zaujat svým úkolem. Nelze tohle nazvat kvalitním půstem? Neměli tohle udělat učedníci, kteří nemohli uzdravit chlapce (Mt 17,14-21). Newton, aniž by si to možná uvědomoval, jednal dle podobenství O neodbytném příteli (Luk 11,5-8). Podobná situace byla také u Einsteina, než se dopracoval k Obecné teorii relativity. V této souvislosti bych kromě podobenství O neodbytném příteli ještě upozornil na problematiku podobenství Vdova a soudce (Luk 18,1-8) a také na Ježíšovu radu: Proste, hledejte a tlučte (Luk 11,9-13). Čili nejen prosit, ale také hledat a tlouct.

Uvědomme si, že knihu Philosophiæ Naturalis Principia Mathematica Newton publikoval v r. 1687. Popisuje zákon všeobecné gravitace a tři zákony pohybu, které se staly základem vědeckého pohledu na fyzický vesmír. A. Einstein publikoval Speciální teorii relativity v r. 1905 a Obecnou teorii relativity v r. 1915. Obecná teorie relativity položila základy ke studiu kosmologie a dala vědcům nástroje k porozumění mnoha vlastností vesmíru, z nichž mnoho bylo objeveno až po Einsteinově smrti (viz pozorování gravitačních vln). Vidíme, že od Newtonových zákonů k Einsteinovým (dá li se to tak nazvat) uběhlo více než 200 let. Newtonovy zákony byly dlouhou dobu pokládány za „dogma“ fyziky. Jenže fyzikové se nebojí dogmata opustit, najdou li lepší interpretaci pozorovaných jevů. Bohužel přístup k dogmatům v náboženství je naprosto jiný. Dogmata v náboženství jsou velkou brzdou jejího vývoje. Ježíš pro objasnění nějaké skutečnosti používal podobenství (modely), které ukazovaly, že daná skutečnost, nebo některé její parametry jsou možné. Víme, že přírodní vědy se bez modelů neobejdou.

Uvedl jsem několik věcí, které bychom v současném náboženství těžko hledali. Těch věcí je samozřejmě daleko víc. Vzpomeňme si na poznámku kardinála Martiniho, že církev je 200 let pozadu. Nelze se tomu divit. Výsledkem toho je, že charismata vyššího typu nefungují (v prvotní církvi byly přitom běžné), modlitby jsou většinou nevyslyšené, problematika utrpení se neřeší (případně je řešena nekvalitně), nerozumíme evangeliu (i když si někdo možná naivně myslí, že mu je vše jasné), metanoja se někdy hlásá, ale nedělá (přiznejme si, že nevíme jak), Boží Království se odsunulo na dobu po konci světa, aj. Důležitý faktor – charismata jsou ukazatelem kvality křesťanství a jsou v určitých případech (kde nemohu sám od sebe rozeznat) dokladem správnosti katecheze. Tak dlouho křesťané a teologové nad tím zavírali oči (až na světlé výjimky), až oslepli.

Věřím, že přijde doba, kdy obrovský vývoj vědy a techniky možná donutí teologii opustit filosofickou bázi a začne stavět na přírodních vědách. Současná teologie nemá zpětné vazby, přírodní vědy ano. Současná katecheze prakticky nepoužívá podobenství (modely), pro přírodní vědy je to zásadní otázka. Současná katecheze nemá vypracovaný postup pro metanoja (změnu smýšlení) a nahrazuje to množením modliteb a posty, zatímco pro přírodní vědy je nutnost změny myšlení pro přechod do vyšší soustavy nezbytný. Příroda je přece první zjevení, je to Tvůrcovo dílo a na ní se můžeme učit, jak Tvůrce pracoval a pracuje.

Na přírodě si můžeme opravit myšlení. Že psychická slepota zasáhla současnou církev, je zřejmé už z toho, že místo jednoho ovčince máme stovky křesťanských církví. Rozdělení církve je evidentně hřích proti duchu evangelia. Je to neospravedlnitelná nemoc církve. V této souvislosti uveďme ještě velice důležitý příklad. Máme (v drtivé většině) přijímání pod jednou a ne pod obojím. Přitom přijímaní pod obojím je Ježíšův příkaz. Říkalo se, že to není třeba, protože v těle je automaticky krev. Přitom se zapomíná, že transfuze nenahradí transplantaci, ale že oboje je v dané situaci potřeba. Neznám jediný kvalitní teologický argument pro přijímání pod jednou. V evangeliu nám Ježíš nabízí hodně slibů (jistě, podmíněných), kterými se kvůli slepotě už ani nezabýváme. Často prosíme Boha (Ježíše) o to nebo ono, ale vůbec se neptáme na to, zdali splňujeme podmínky vyslyšení a udělení daru. Bůh dal člověku svobodnou vůli, kterou přísně dodržuje. To také znamená, že člověk má své kompetence, které může využít. Církev prakticky nerozlišuje kompetence Boha a kompetence člověka. Modlitby a přímluvy se pak míjejí účinkem. Problém nevyslyšených přímluv a modliteb se pak neanalyzuje, abychom si snad nemuseli přiznat, že jsme hluboko pod míru. Církev odvozuje svoji existenci z Bible (od Ježíše) a prohlašuje se za garanta výkladu Písma a přitom nemá od Ježíše doklad na to, že ji správně vykládá a navíc se chová jako „vidící“. Takový doklad nemá žádná denominace. Zde logika silně pokulhává. Důsledkem toho je institucionalizace, ritualizace a dogmatizace. Církev se potřebuje obrátit, potřebuje totální nápravu (jak je předpovězeno Ježíšem - Mt 17,11) a ne obnovu, která v praxi znamená provedení určitých kosmetických úprav.