Jak už jsem napsal v jiném příspěvku (viz. http://www.getsemany.cz/node/2638), kromě nejčastějších představ Božího království dle "Království Boží je ve vás (nebo Království Boží je mezi vámi)" a Království nebeského, kde Boží Království je přesunuto na život (pobyt) po smrti v nebi, věřím i v možnost uskutečnění Božího Království jako společenského uspořádání. Podpůrného materiálu k tomuto přesvědčení lze najít v Staré (zejména u Izajáše) a v Nové (viz Ježíšova podobenství, Sk 1,6-7; Zj 20,1-6) smlouvě dost. Podívejme se na otázku Božího Království také, tak řečeno, selským rozumem.
V Ježíšově době židé očekávali Mesiáše, který nastartuje Boží Království. A právem, protože Mojžíš a proroci ho předpověděli. A Ježíš to nepopírá, ale říká a vysvětluje, že je to podmíněné tím, že se židé musí nejdříve obrátit a činit pokání. Jeden z posledních proroků Malachiáš na to upozorňuje. Jan Křtitel (správně Ponořovatel) a také Ježíš na to upozorňovali už v prvních kázáních. Kdo by si nepamatoval Ježíšovy výzvy (a také apoštolů a učedníků vyslaných po dvojicích před Ježíšem): "Čas se naplnil, Království Boží se přiblížilo, čiňte pokání a věřte evangeliu". Uvědomme si, že Ježíšova kázání zástupům trvala několik hodin, kde se o daných tématech mluvilo, případně diskutovalo. To netrvalo pár vteřin, jako když my to přečteme v evangeliu nebo slyšíme v kostele. Víme ale také to, že lidé často kázání nerozuměli (zejména podobenstvím) a nešli za Ježíšem se na to ptát (kromě učedníků). Kdyby Ježíš opravoval názory lidí na Boží Království ve smyslu, že to Mojžíš a proroci mysleli jinak, že skutečné Boží Království bude až v nebi, tak by se mu lidé přinejlepším vysmáli a nechodili by za ním. Silná opozice a nepřátelství vůči němu vznikly zejména kvůli tomu, že Ježíš poukazoval na deformovanou zbožnost židů, že jsou vedle a že se potřebují změnit.
Nyní se přenesme do dnešní doby. Kolikrát jsme v kostele tuto Ježíšovu výzvu slyšeli (nebo četli) a co to s námi udělalo? Ruku na srdce, kdo z nás může říct, že šel do sebe (to rozhodnutí je kompetence člověka) a pak za Ježíšem, že potřebuje dělat pokání (metanoja), že potřebuje změnit smýšlení a aby ho vedl? Jak často slyšíme prosby typu: "Bože, dej nám milost pokání"? Když ale Ježíš k tomu vyzývá, tak to není otázka milosti, kterou dostanu nebo ne, ale především v první řadě otázka lidského rozhodnutí něco s tím dělat. Pozor, pokání to nejsou půsty a množení námi naučených modliteb. Vzhledem k tomu, že církev v celé historii neudělala důkladné metanoja (i když ho hlásala), nebyla splněna nutná podmínka pro příchod Božího Království. Přitom čas nabídky stále běží ("čas se naplnil"), Království Boží je na dosah ("Království Boží se přiblížilo". Důkladné metanoja je také podmínkou správného pochopení evangelia a víry dle Ježíšova vkusu.
Nyní, po poměrně dlouhém úvodu, se podívejme na modlitbu Otčenáš. Mám obavy, že když se člověk modlí Otčenáš tradičním způsobem, že se na něho vztahuje Ježíšovo varování, že mluví prázdná slova jako pohané. Osobně s tím souhlasím, protože při tom tradičním odříkávání si nedovedu uvědomit nic, co se za jednotlivými prosbami, přáními a oslovením skrývá. Když mi před několika léty můj duchovní průvodce řekl, že mu Otčenáš trvá průměrně půl hodiny, byl jsem z toho tak říkajíc "paf". Trvalo mi dost dlouho, než jsem si uvědomil, že Otčenáš si mohu představit jako názvy kapitol v knize a tím, že jsem si přečetl názvy kapitol, tak stále ještě nevím, co je obsahem knížky. Tím pádem nemohu říct, že jsem tu knížku přečetl. Ale to je také v případě té Ježíšovy výzvy: "Čas se naplnil, Království Boží se přiblížilo, čiňte pokání a věřte evangeliu". Dlouho potom jsem si uvědomil, že Otčenáš má úzký vztah k Božímu Království. Zde je můj pohled. Nebudu opakovat, co si člověk může najít v katechismu, na internetu, nebo v jiných náboženských knížkách.
1. Otče náš, jenž jsi na nebesích…
Zde je to pro mne důstojné oslovení Boha, uvědomění si jeho velikosti, jaké veliké věci udělal a dělá pro mne a pro celý svět. Je dobré trénovat si uvědomění přítomnosti neviditelného Boha, že Bůh je přede mnou, on mne vidí, já jeho ne a ne jenom si říkat, že Bůh je neviditelný atd.
2. Ať je posvěceno tvé jméno…
Když si budou lidé Boha vážit, budou vědět, že mohou dosáhnout toho, co slíbil, když budou o to usilovat. Musí o to samozřejmě stát. Lidé musí stát o Boha a pak ho mohou zvolit králem. A aby se Bůh stal králem (ne fiktivním), musíme splnit jeho vůli, jeho podmínky. Zde moje přání je, aby Boží jméno bylo všude posvěcováno, že Bůh sám má v tom hlavní slovo a že mu s tím chci pomáhat, jak sám o sobě, tak ve společenství církve. K tomu potřebuji být dobrým křesťanem a učedníkem vyučeným Ježíšem. Chci, aby se lidé naučili Boha si vážit. Aby si uvědomovali, že jim něco může dát. Jenže aby si lidé Boha vážili a jméno Boha bylo posvěceno, musí být lidem předložena pořádná výuka, pořádné, kvalitní křesťanství s doklady. Proto potřebujeme dobré Ježíšem vyučené pastýře, kteří Ježíšovi rozumí, pro které je na prvním místě Ježíšova katecheze a dávání ovcím kvalitní potravu a samozřejmě, kteří budou mít dary Ducha Svatého vyššího typu, aby jejich věrohodnost byla potvrzena (viz. "Nečiním li skutky svého Otce, nevěřte mi). Zde vyvstává potřeba, jak osobních kvalit křesťana, tak kvalit společenství vedené pastýři církve. Podívám li se do minulosti a na můj současný stav, jakož i církve, vyvstane mi otázka nutnosti důkladného metanoja. Bez důkladného metanoja, nemůžeme dostat charismata vyššího typu. Pochopení evangelia, jeho dodržování a obdržení charismat vyššího typu (uzdravovat nemocné, křísit mrtvé, rozmnožit chleby, ochrana před nepřítelem ap.) jsou naprosto nutné pro pobyt v Božím království. Podmínkou posvěcení se Božího jména je také otevření se vůči Bohu a odložení všech předsudků a nesprávných názorů, které člověka blokují a imunizují. Pokud se do toho dám, je na rozjímání toho dost.
3. Přijď Království tvé…
Zde je nutné v první řadě podotknout, že pokud jsme pozemské Boží Království, tak říkajíc, hodili přes palubu a nebudeme o něj stát, tak samozřejmě nebude (prozatím, i když to trvá již dost dlouho). Bůh nebude ze sebe dělat hlupáka. Vzpomeňme si na to, že prvním králem židů byl Bůh. Až potom, co si židé vymohli pozemského krále, dostali Saula. Dobré je si připomenout, co Bůh říká Samuelovi: "Když chtějí krále, dobrá, dám jim krále. To není tvoje vina. Ale vyřiď jim, že když je bude král utlačovat (budou se mít špatně) a budou prosit, tak nevyslyším, protože mají krále". Když Ježíš učí učedníky modlitbu Otčenáš, kdo může tvrdit, že toto přání se netýká pozemského Božího Království? Současně je v tom pro člověka a církev výzva: "Udělejte si v tom jasno, co vlastně chcete! Já mám dost času. Já jsem věrný a své sliby dodržím".
4. Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi…
Domýšlíme vůbec, co toto přání znamená? Jak často nacházíme na úmrtním oznámení: „Buď vůle tvá“. Je to znamení toho, že ten, kdo si to nechá takto vytisknout, vůbec nechápe Otčenáš. Podobně často můžeme slyšet: „Buď vůle tvá“, jako oddané přijetí utrpení nebo postihu, kdy si člověk "hraje“ na Ježíše na kříži. Dle modlitby si přece máme přát, aby náš život na zemi probíhal dle Boží vůle tak, jako to je v nebi. Jsou snad v nebi nemoci, je snad v nebi hlad, jsou snad v nebi války? Nebylo by nádherné, kdyby vztahy a láska mezi lidmi byli na zemi takové, jako v nebi? Nejsou snad všichni nebešťané šťastní, atd.? Nebyl by to vlastně život v Božím Království, kdyby se to splnilo? Kdyby to bylo nereálné, tak proč by to Ježíš dával do modlitby Otčenáše? To by byl přece sám proti sobě.
5. Chléb náš vezdejší dej nám dnes…
Člověk může dosáhnout úrovně, že sám rozmnoží chleby, jídlo (viz Eliáš, Elizeus, nebo dle Mt 14,16 – „Nemusejí odcházet. Vy jim dejte najíst“). Než bude dosaženo a využito takového vybavení, člověk může žádat a dostat „nouzové“ řešení - mít dostatek potravy, dostatečný zdravotní stav a jiných nezbytných věcí. Víme také, že ´nejen chlebem člověk je živ´ a že potřebujeme také kvalitní duchovní stravu. Vzpomeňme si přitom také na Ježíšův výrok: "Hledejte v první řadě Boží Království a ostatní vám bude přidáno".
6. Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům…
Je to proklamace, která není prosbou a má pro vyslyšení všech proseb rozhodující význam. Je to něco, co můžeme zatím nazvat prohlášením. Ježíš vyzývá k odpouštění. „Odpouštějte, jestliže neodpustíte, neodpustí vám Otec“. Vidíme, že umět odpustit je nutností. To je podmínka nejen odpuštění nám, ale i dle Mk 11,25 je to podmínka vyslyšení. Zde nejde o mlčení k chybě, či fackám, nebo o „tichou domácnost“. Pozor ale, odpouštět je důležitý příkaz, který je často špatně chápaný. Cílem je naučit se správně jednat. Dovedeme si představit Boží Království, kde si lidé nedovedou odpouštět, resp. dovedeme si představit, že by Boží Království mohlo být dáno lidem, kteří si nedovedou odpouštět?
7. „Neuveď nás v pokušení“…
Vzpomeňme si na Ježíšův výrok: „Pokušení musí přicházet, ale běda tomu, skrze kterého přichází“. Pokušení souvisí s naším růstem. Nerostu-li, nebo rostu pomalu a mohl bych růst rychleji, tak mne Bůh pobízí, i přes pokušení, abych se nedostal do stavu spokojenosti sám se sebou. Mým úkolem pro Boží Království je rozmnožovat hřivny a mít to jako trvalý psychický program. V této souvislosti je dobré prosit o to, aby mne Bůh pobízel, aby mne naváděl k získání větší citlivosti na připomínky, aby to pokušení nemuselo být moc „tvrdé“.
8. „Zbav nás od zlého…“
Ta prosba je velice důležitá pro touhu po Božím Království a pro jeho fungování. Člověk si často neuvědomuje, že ďábel má obrovskou moc, že může člověka mást, uvádět na falešné cesty, našeptávat mu, jaký je dobrý křesťan, ap. Člověk se z vlivu ďábla může dostat, resp. být od něho ochráněn jen s pomocí Ježíše (viz podobenství o silákovi - Lk 11,21-23). Čím více člověk spolupracuje s Ježíšem, tím méně má ďábel šanci uspět. Bez Ježíše je člověk bezmocný a závisí na Bohu, co ďáblovi vůči člověku dovolí. Člověk si právem může položit otázku: "Proč to Bůh dopouští?" Dle Ř 1,28 máme vysvětlení: "Nestáli o správné poznání Boha, a proto je Bůh vydal". Vzpomeňme si, že se to týkalo už Adama v ráji. Lze si také odvodit, že pořádný křesťan usilující o Boží Království by měl být špičkovým odborníkem na svém místě se zdravým sebevědomím. Ďábel se snaží o opak a našeptává člověku, že to je pýcha a falešnou pokoru nazývá ctností. V Zj 20,1-3 je psáno: "Anděl se zmocnil draka, toho dávného hada, jenž je ďábel a satan, a svázal jej na tisíc let. Uvrhl ho do propasti, zamkl ho a zapečetil ji nad ním, aby už nemohl svádět národy, dokud se nenaplní těch tisíc let…“
Je zřejmé, že ďábel dělá všechno pro to, aby k té situaci nedošlo, aby lidé nabídku pozemského Božího Království nebrali vážně nebo na ní vůbec zapomněli. A tak mezi křesťany (u katolíků určitě) se lze setkat s názorem, že Boží Království jako společenské uspořádání je nejen nereálné, ale dokonce, že to tak Ježíš vůbec nemyslel.
Závěrem je nutné upozornit na to, že modlící by si měl být vědom toho, že je nutné dát do pořádku sebe a církev, aby pořádně hlásala evangelium. Ne, aby se modlila za státníky ap., ale především, aby se modlila sama za sebe. Abychom dovedli křísit mrtvé a uzdravovat nemocné. Je to naše povinnost. Dokud nepřijde Boží Království, máme vydávat svědectví a skutky oslavovat Boha. Můžeme vyloučit, že pokud nebudeme stát o pozemské Boží Království, že budou naše modlitby tak říkajíc jalové a budou jenom memorování prázdných slov? Boží Království může přijít až tehdy, bude li zajištěno jeho dlouhodobé trvání. Jinak by to nemělo smysl.