Pápež Pius XII. - Rozhovor s prof. H. Wolfom

Italové v něm spatřují ideál papežství: Říman včele římskokatolické církve. Skutečně to byl asketa, který se dovedl prezentovat. Když na Řím padaly bomby, přijel autem do zasažené městské části a postavil se doprostřed trosek. Mimo to ho mnozí uctívají jako zachránce židů.

Víme, že veřejně neprotestoval, když nacisté v roce 1943 vyklidili římské ghetto. Týden po razii byla většina z nich mrtvá. Pius XII. krátce nato vyhlásil církevní azyl, díky němuž byly zachráněny tisíce židů; 4500 jenom v Římě. Prozření před branami Damašku?

Jeho pozitivní působení je každopádně nesporné. Pius XII. dal otevřít kostely, kláštery i samotný Vatikán, aby židy ukryl. A pověřil německého pátera Pankráce Pfeiffera, aby jednotlivým pronásledovaným poskytl konkrétní pomoc průsmyky nebo vodními cestami. Ale v jakém rozsahu Pius XII. pomáhal, budeme vědět teprve tehdy, až projdeme prameny vatikánských archivů.

Někteří historici říkají, že v Itálii bylo díky církevnímu azylu zachráněno tolik židů jako nikde jinde.

To si upřímně řečeno nemyslím. Musíme si položit otázku, co se dělo např. na Slovensku. Domnívám se, že díky intervenci Svatého stolce v zemi, kde je v úřadě ministerského předsedy katolický kněz, bylo zachráněno velmi mnoho židů. Ale o čem takové číselné srovnání vůbec vypovídá? Vždyť v debatě o spoluvině Vatikánu už bylo použito tvrzení: Kdyby Pius XII. proti holokaustu hlasitě protestoval, ohrozil by sám sebe a nemohl by pomoci tisícům jiných – jeho mlčení zlato! Tento závěr je ale nesprávný.

To znamená, že Němci plánovali nejen obsazení Vatikánu, ale i papežovo zatčení.

Ano, bylo mnoho důvodů, proč byl Pius XII. tak váhavý. A byly důvody, proč ho po smrti v samotném Izraeli oslavovali jako dobrodince židovského národa.

Mezi jinými Golda Meïr.

Ale to nás odvádí od otázky, proč papež hlasitě neprotestoval proti holokaustu.

Pro Němce je to papež, který mlčel, aby chránil svou církev. Zbabělý Náměstek z dramatu Rolfa Hochhutha.

Po smrti Pia XII. V roce 1958 byl zpočátku úsudek o něm velmi pozitivní. Teprve po Hochhuthově divadelní hře v roce 1963 se z něho stal Hitlerův papež. V Německu se pak stalo něco, co Hochhuth jistě nezamýšlel: papež se náhle stal obětním beránkem německého selhání. Lidé v 60. letech začínali zpracovávat vlastní rodinnou historii a Němci teď mohli tvrdit: Ano, když ani Kristův náměstek na zemi hlasitě neprotestoval, co jsme mohli dělat my?

Působí na Němce papežova spoluvina ještě dnes osvobozujícím způsobem?

V každém případě nemohu o Piu XII. přednést přednášku, v níž bych Náměstka nezmínil. Debata se polarizovala. Apologeté brání papeže za každou cenu, protože si přejí jeho svatořečení. Polemici ho líčí jako Hitlerova stoupence. Klade-li historik otevřené otázky, má to těžké. Jednou v Mnichově po představení Náměstka jsem se pokusil ukázat, kde měl Hochhuth pravdu a kde fabuloval. Ale slzy diváků mi nedaly šanci argumentovat.

Ve Vatikánu se dodnes vážně tvrdí, že Hochhuth byl placeným agentem KGB nebo nějaké jiné tajné služby.

To považuji za nejvýš nepravděpodobné. Hochhuth byl tehdy v Římě a měl informace zevnitř. Pravděpodobně mluvil i s kritickými lidmi z kurie.

Než se stal papežem, byl Eugenio Pacelli dlouho nunciem v Německu, od r. 1917 do r. 1929. Jaký to na něj mělo vliv?

Velmi silný! Právě to jsme na univerzitě v Münsteru dvanáct let zkoumali. Mohli jsme editovat online šest tisíc zpráv, které Eugenio Pacelli z Německa do Říma posílal. Vjednom dlouhodobém projektu jsme se tímto mužem zabývali každý den. Pro jeho jednání v druhé světové válce vidím dva rozhodující prvky. Zaprvé jeho trauma z kulturního boje. Pacelli přišel v roce 1917 do země, jejíž katoličtí biskupové byli stále ještě vystrašení bismarckovským obdobím. Biskupské stolce i farnosti byly prázdné, takže katolíci umírali, aniž by se jim dostalo svátostné útěchy. Pacelli shledával, že církev se nechala mylně zatáhnout do sporu s německou říší a nemohla už plnit svůj pastorační úkol. Z toho vyvozoval, že je třeba zachovávat nadstranickost a neutralitu.

A druhé trauma?

Pacelli měl v roce 1917 prosazovat v Mnichově mírovou iniciativu tehdejšího papeže Benedikta XV. Papež otřesený válkou na západní frontě s použitím nervově paralytických zbraní chtěl přivést válečné mocnosti k jednacímu stolu. Avšak schopný diplomat Pacelli neuspěl. Svatý stolec se v závěru mírových rozhovorů ve Versailles neúčastnil, protože Angličané řekli, že Řím je strana. Italové řekli, když není přítomný Svatý stolec, jsme ze hry. Němci řekli, že Svatý stolec je vůči Francouzům příliš vstřícný. Francouzi řekli, že je příliš vstřícný k Němcům. Pacelliho závěr: nikdy už se nebudeme politicky vměšovat. To ho poznamenalo i během druhé světové války.

Nebyl Pacelli vždycky typem diplomata?

Ano, diplomat a právník. To vidíme jasně na jeho diplomatických zprávách z nunciatury. Píše-li něco kritického, přepracovává a uhlazuje to tak dlouho, dokud se to Svatému Otci v Římě nezdá přijatelné. Osobní sekretář jednou charakterizoval oba papeže, Pia XI. i XII. takto: Pius XI. byl vulkán, který jste museli brzdit, aby neřekl příliš mnoho; Pia XII. naopak postrkovat, aby řekl veřejně aspoň něco.

Pokoušel se Pacellli svého předchůdce, který byl v úřadě do února 1939, v jeho úsudku o Němcích uchlácholit?

Ne, tak daleko Pacelliho moc nesahala. Např. v roce 1937, když Pius XI. přijal ve Vatikánu hosty z Belgie, řekl spontánně: „Duchovně jsme všichni Semité.“ Takže katolíci jsou v základě Židé. Když to Pacelli slyší, pokouší se to diplomaticky uhladit. Ale bylo těžké sebevědomého Pia XI. usměrnit.

Pacelli označil v roce 1924 národní socialismus přece jen jako „nejnebezpečnější herezi naší doby“.

Ano, a také musíme říci, že Pacelli pro známou encykliku Pia XI. Mit brennender Sorge proti národnímu socialismu sestavil většinu textů. Ale ve srovnání obou papežů byl ten zdrženlivější. Pius XI. prosil v roce 1938, půl roku před svou smrtí, americké a kanadské biskupy, aby přijímali židovské studenty z Německa. Vlastnoručně píše, že patří k téže „rase“ jako náš Spasitel Ježíš Kristus.

Spravedlivě musíme říci, že Pius XI. zemřel dřív, než vypukla válka a začalo masové vyvražďování židů. Nezažil už ani německé okupanty v Římě.

Jeho nástupce Pius XII. se přirozeně musel nacistů obávat mnohem víc. Zazněla tak jeho osudová věta: Jsme tu nejdřív pro nám svěřené katolíky, a pak teprve pro židy.

Strach vyvolával i komunismus.

Ano, to se stále podceňuje. Oba papežové ostatně znali komunismus nejen z Marxovy teorie. Achille Ratti, tedy Pius XI., byl během říjnové revoluce nunciem ve Varšavě. Zažil masakry kněží a řeholnic, ničení kostelů a klášterů. Pacelli zase zažil v Mnichově Republiku rad, když na nunciaturu vtrhli levicoví revolucionáři a přiložili mu, jak sám řekl, „pistoli k hlavě“. Komunismus znamenal pro oba papeže život ohrožující moc. Hitler se jim ze začátku jevil jako menší zlo, jakýsi druh německého Mussoliniho.

Po zpřístupnění vatikánských archivních dokumentů k období Pia XI. v roce 2006 jste učinil několik mimořádných objevů. Jeden z nich budí snad největší pozornost: že Pacelli po smrti Pia XI. zničil jeho už vytištěný list proti totalitarismu.

Pius XI. chce v únoru 1939 učinit poslední naléhavou výzvu k míru. Pak onemocní a zemře. Jeho camerlengo Pacelli zničí všechny nezveřejněné texty zesnulého pontifika. Dokonce i štočky.

To byl jeho úkol. Zašel přesto příliš daleko?

Vyjádřím se až poté, kdy budeme dokumenty k Piu XII. znát. Co bylo dosud přístupné, končilo dnem smrti předchůdce. To, co se zpřístupňuje teď, začíná prvním dnem nového pontifikátu. Bude trvat ještě roky, než se všechno zpracuje.

Jak jste dokázal obsadit při otevření archivu sedm ze třiceti archívních míst pro své badatele? Musí být člověk obzvlášť pravověrný katolík?

Ne! Býval jsem ve vatikánských archivech už jako student. A můj tým si dvanáctiletým bádáním o Pacellim získal důvěru archivářů. K tomu patří i to, že usuzujete nepředpojatě.

Jak smí být člověk kritický vůči Vatikánu, chce-li tam bádat?

Absolutně kritický. Archivy jsou buď přístupné, nebo přístupné nejsou. Jsou-li přístupné, tak jsou přístupné. Žádná cenzura se nekoná.

Začátkem března jste byl v archivech týden předtím, než musely zavřít kvůli koronaviru. Během té krátké doby jste našel už několik neznámých písemných žádostí od židů. Tušil jste, že byl papež osobně informován i o masových vraždách?

Věděli jsme už, že 27. září 1942 dostal papež osobně informaci o nějaké důležité věci – ale nevíme, oč přesně se jednalo. [Pozn. red. Tyto písemnosti v oficiální 11 svazkové vatikánské edici dokumentů vydaných k období druhé světové války chybí.] Teprve když jsme viděli tyto prameny, mohli jsme si už známé dokumenty dát do správných souvislostí. Papež věděl o nejhorším. Otázka je, zda tomu věřil.

Co si myslíte Vy?

Domnívám se, že ano. Neboť ve svém vánočním poselství jen o dva měsíce později si hořce posteskl, že statisíce lidí jsou vydány napospas smrti jen na základě svého původu.

Toto vánoční poselství z roku 1942 bylo už ve své době hodnoceno velmi rozporuplně. Jedni byli vděční za to, že papež promluvil tak zřetelně. Druzí byli zděšení, že promluvil tak nezřetelně.

My už jsme v archivu našli místo, kde musel ležet Piem XII. korigovaný koncept tohoto vánočního poselství. Kdybychom ho měli, mohli bychom zkoumat, zda papež třeba neškrtl slovo „židé“. Bohužel ten dokument chybí, očividně byl odstraněn.

Jste nejen církevním historikem, nýbrž i knězem. Jak vám bylo v tomto prvním „archivním týdnu“ s těmi částečně otřesnými nálezy?

Snažím se být otevřený pro pravdu a stále znovu se nechávám korigovat historickými prameny. Ale co nás – mě a můj tým – hluboce deprimovalo, bylo tolik písemných žádostí. Každý z nás přečetl určitě pět, šest, sedm dosud neznámých dopisů, v nichž židé mezi rokem 1940 a1945 papeže úpěnlivě prosili, aby jim zachránil život. Popisují svoji bezvýchodnou situaci a snažně prosí o pomoc. Jistě jsou to poslední dokumenty, které tito lidé zanechali. Když čtu, jak byly v Rumunsku ještě živé děti házeny do masových hrobů, kde se udusily pod mrtvolami dospělých, jde mi z toho mráz po zádech.

V devadesátých letech ztroskotala židovsko-katolická komise historiků ve Vatikánu na židovském protestu. Jak dnes vnášíte do své práce židovský pohled?

Zaprvé jsme dohodli spolupráci s židovskou vysokou školou v Heidelbergu. Zadruhé jsem byl deset let při Německé biskupské konferenci v komisi pro vztahy katolické církve k židovství. Stále znovu jsem potkával ty, kteří přežili holokaust, a ti mi říkali: Až budou přístupné archivy, musíte zjistit, proč papež jednal tak, jak jednal. V rozhovorech s židovskými kolegy, s rabíny i s předsedou ústřední rady jsem cítil, jak je pro ně nepředpojaté zpracování těchto dějin důležité. Spatřuji náš nejdůležitější úkol vtom, že lidem, jejichž památku chtěli nacisté vymazat, vrátíme jejich tvář.

Je pro Vás tento rozporuplný, váhavý papež tragickou postavou?

Rád na tuto otázku odpovím, když mi dáte deset let na prohledání archivů. Doba před rokem 1945 je přitom stejně důležitá jako období po něm. Úsudek o Piu XII. se odvážím vydat teprve nakonec.

On sám napsal ve své poslední encyklice: „Ó Bože, buď mi milostiv!“ Bylo to výrazem lítosti?

Pre poukazovateľov dane sú podmienky a časové termíny zvlášť tu: http://rozhodni.sk/poukazatel/

Pre poukazovateľov dane sú podmienky a časové termíny zvlášť tu: http://rozhodni.sk/poukazatel/