O tom, že existuje psychická slepota, je běžně známé. Každý slyšel o tzv. profesionální slepotě. Kolikrát člověk řekne: „Jak jsem to mohl nevidět.“ A co slepá skvrna v oku? Vůbec si ji neuvědomujeme. Přitom se dá pěkně detekovat. Právě slepá skvrna nám může být modelem toho, kolik psychických slepých skvrn můžeme v sobě mít. Měl je i sv. Petr a ostatní apoštolové, a to bychom si moc fandili, kdybychom tvrdili, že my je nemáme. Vzpomeňme na známé příklady psychické slepoty u oponentů Pasteura a Semmelweise, a kolik životů to pak stálo. Proroci i evangelia hovoří o slepotě a v příslušných textech můžeme najít hodně případů slepoty. Ježíš důrazně upozorňuje na závažnost slepoty a na ní navazující pokrytectví (viz. Kauza arcibiskupa R. Bezáka). Proto je velice důležité se touto problematikou zabývat a analyzovat ji. Nedivme se proto, že Ježíš hovoří o vidících a slyšících a nazývá je slepými. Slepota nebo dokonce hluchota, čímž se myslí psychická slepota, je v náboženství velice vážná věc. To, že se o ní nemluví, nebo o ní neuvažuje, je jednou z důležitých příčin poměrně nízké úrovně současného křesťanství. Přitom psychická slepota souvisí s problematikou hříchu, utrpení, dosažení určité úrovně křesťanství atd. Můžeme se proto ptát: „Je psychická slepota popsána v Bibli? Co Bible říká o slepotě?“ Uveďme několik následujících textů, které se k této problematice vztahují:
· Je dobře znám Ježíšův výrok (Jan 9,41): „Kdybyste byli slepí, hříchu byste neměli, ale vy říkáte ‘vidíme’, proto váš hřích trvá.“ Výtka: „Což jste slepí…?“ je od Ježíše jedna z nejčastějších.
· Izajáš se často zmiňuje o slepotě, která je u lidu domu Judova, např. Iz 6,9.
· V Mt 15,14 Ježíš říká: „Když slepý vede slepého, oba spadnou do jámy.“
· V Lk 11,34-36 a Mk 6,22-23 zase: „Jaké je tvé oko, také je tvé tělo…“
· V Ř 1,28-32 máme: „Nestáli o správné poznání Boha, proto Bůh je vydal.“ V tom je také zahrnuto to, že lidé nepečovali o to, aby dobře viděli. S tím souvisí také text Mk 7,21-23. Podobně v 1Kor 11,29-31 stojí: „Neboť, kdo jí a pije nehodně, jí a pije sám sobě odsouzení, jelikož nerozsuzuje náležitě tělo Pánovo. Proto jsou mezi vámi slabí a nemocní a mnozí usínají.“ V 2 Tes 2 zase máme: „Protože nepojali lásku k pravdě, aby mohli být spaseni. Proto na ně Bůh pošle mocné působení bludu, aby uvěřili lži a aby všichni, kdo neuvěřili v pravdě, ale našli zálibu v nepravosti, byli odsouzeni.“
· Lk 8,18: „Protož vizte, jak slyšíte. Nebo kdo má, tomu bude přidáno, a kdo nemá, bude mu vzato i to co má.“ A jiné.
Co z těchto výroků můžeme odvodit? V první řadě, že za to, že jsme slepí (hluší), že špatně vidíme (slyšíme), si můžeme sami. Není-li vznik slepoty člověkem přímo zaviněn, je člověkem zaviněno její setrvání, protože člověk nežádá o „mast na oči“ (viz. Zj 3,18). To není libovůle Boha, ale je to v naší kompetenci a my jsme si to způsobili vlastní lehkomyslností, lajdáctvím, nebo zavíráním očí (uší), a proto to Bůh za nás nenapraví. Bůh nám ale může pomoci při hledání cesty k nápravě. Ježíš vytýká člověku slepotu, i když si jí nezavinil, protože jeho chybou je, že se nestará o prohlédnutí, aby dobře viděl. Nedivme se potom, že Ježíš vynadá učedníkům: „Pokolení nevěřící a zvrhlé“ kvůli nezdaru při pokusu o uzdravení chlapce a tedy nesplnění příkazu: „Uzdravujte nemocné…“ Jde o nedomyšlení věci a neschopnost splnit příkaz. Je také zřejmé, že s problematikou slepoty úzce souvisí problematika vidění. Dále lze odvodit, že psychicky slepý člověk má sníženou zodpovědnost.
Nemá hřích, i když koná nesprávně. Je to pro člověka úleva, ale Metanoia znamená dostat se z toho ven provedením rehabilitace. Faktem ale je, že psychicky slepý člověk sice nemá hřích, ale trampot se tím nezbaví (Mt 15,14). Služebník, který neplnil Boží vůli, a přitom neznal ji, dostane také rány, i když méně. Slepému dokonce hrozí běda, stejně jako pokrytci (Mt 23,16-24). Slepota přináší utrpení, snižuje úroveň pochopení Boha. Dá se říct, že nevědomost hříchu nečiní, ale neznalost zákona neomlouvá. Slepota tedy snižuje člověku zodpovědnost a je zřejmé, že poznání tohoto jevu je velice důležité stejně jako pochopení jeho vzniku a jeho podstaty.
Je ovšem nutné upozornit, že do této kategorie nepatří případ popsán v 2 Kr 6,8-23 („raň je slepotou“), nebo v Lk 24,16 („jejich oči byli drženy“), kdy Emauzští nepoznali Ježíše, a kdy se jednalo o speciální útlum kogničního procesu, který vznikl zásahem Boha.
Jako příklad slepoty (ohluchnutí) apoštolů a jak se postupně u nich vyvíjela, uveďme jejich postupné reakce na Ježíšovy předpovědi, že bude trpět a zabit:
· Mt 16,21-22: „Od té chvíle začal Ježíš oznamovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho vytrpět od starších, od vrchních kněží a od zákoníků, být zabit a třetího dne vstát z mrtvých. Petr ho vzal však stranou a začal ho kárat slovy: ´Bůh tě chraň Pane, to se ti nikdy nestane´.“ Tady, na začátku, se jedná o odmítnutí toho, co Ježíš říká.
· Mt 17,3-12: Ježíš s Jakubem, Janem a Petrem na hoře. Rozmluva Ježíše s Mojžíšem a Eliášem. Z textu Lk 9, 30-31 víme, že mluvili o Ježíšově smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě. Když scházejí z hory, Ježíš jim říká: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých.“ Oni na to: „Proč tedy zákonici říkají, že nejdříve má přijít Eliáš?“ To je dotaz formou námitky.
· Mt 17,22-23: A když chodili po Galileji, Ježíš jim řekl: „Syn člověka bude vydán v ruce lidské. A zamordují ho, ale třetího dne vstane z mrtvých.“ A oni se velice zarmoutili. U Mk 9,32 a Lk 9,45 se můžeme dočíst, že oni tomu nerozuměli a báli se ho na to zeptat.
· Mt 20,18-20: „Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán kněžím a zákoníkům a ti ho odsoudí k smrti. Ti ho vzdají pohanům, aby se mu vysmívali, zbičovali ho a ukřižovali, ale třetího dne bude vzkříšen.“ Tehdy přistoupila k němu matka synů Zebedeových se svými syny, klaněla se mu a o něco ho prosila. Řekl ji tedy: „Co chceš?“ Ona řekla: „Ať tito dva synové mohou sedět ve tvém království, jeden po pravici a jeden po levici.“ Z předpovědi si oni odvodí falešnou interpretaci nepříjemné informace tak, že se Ježíš jde ujmout moci. Oni si přitom myslí, že našli správné řešení té věci. Ostatní apoštolové se na ně zlobili.
· Mt 26,1-2: A stalo se, že když Ježíš dokončil všechna ta slova, řekl svým učedníkům: „Víte, že za dva dny budou Velikonoce a Syn člověka bude zrazen, aby byl ukřižován.“ Tohle už zůstává bez odezvy, přestávají to vnímat (jsou k informaci slepí resp. hluší). Z dalších následujících textů víme, že to, že Mesiáš bude zabit, nepřijali, a když byl opravdu zabit, degradovali Ježíše na proroka (Lk 24,19-21).
Co tady vidíme? Jedná se o nepříjemnou pravdu, která ze začátku vybízí k odmítnutí a kterou nakonec učedníci přecházejí mlčením, až dojde k imunizaci, k psychickému ohluchnutí, oslepnutí. V tomto případě dojde dokonce k degradaci Ježíše. Informace je vnímána a nejde do vědomí. Něco podobného může nastat při jakémkoliv výkladu textu, kde Ježíš něco řekne a my to vůbec nepřijímáme. Další příklad slepoty si můžeme ukázat na událostech kolem rozmnožení chlebů:
· Texty 2 Kr 4,38-44; Mt 14,16-21; Mt 15,36-38; Mk 6,42-44; Mk 8,6-9; Luk 9,13-17; Jn 6,9-13 vypovídají o rozmnožení chlebů. Text 2 Kr 4,38-44 je dokladem toho, že rozmnožení chlebů je v možnostech (dosažení) člověka.
· Ježíš nejdříve říká (Mt 14,16; Mk 6,37) : „Dejte jim vy jíst.“ To je příkaz. Ježíš ví, co říká. Ví, že mají k dispozici málo chlebů (viz také proměnění vody na víno). Elizeus přece také rozmnožil jídlo. Dá se říct, že zde platí: „Dělej, jak chceš, příkaz splň, máš přece plnou moc, využij ji.“
· V textu Mk 6,52 je řečeno: „Nepochopili totiž nic ohledně těch chlebů (byli slepí), protože srdce jejich bylo ztvrdlé.“ Chození Ježíše po vodě a utišení větru mělo na apoštoly daleko větší efekt.
· V textu Mk 8,14-18 je psáno, že učedníci zapomněli vzít s sebou chléb a na lodi měli pouze jeden bochník, a Ježíš jim přikazoval: „Dávejte pozor a varujte se kvasu farizejského a kvasu Herodova“ (zde se Ježíš snaží vyprovokovat učedníky k přemýšlení). Dohadovali se tedy mezi sebou a říkali: „Nemáme žádný chléb.“ Ježíš to ale věděl a řekl jim zřejmě rozzlobeně: „Proč se dohadujete, že nemáte chléb? Ještě nechápete a nerozumíte? Ještě máte ztvrdlé (oslepené) srdce. Oči máte a nevidíte? Uši máte a neslyšíte? Už si nevzpomínáte?“ Z dalšího textu Mk 8,19-21 je vidět, že učedníci si pamatují čísla (kolik bylo chlebů, kolik lidí bylo nasyceno, kolik košů drobků nasbírali), ale nevzpomněli si na to (jakoby to nevěděli), a místo toho naskočilo v paměti: „Kde tu nakoupíme chleby?“ Jde zde o jev, který bychom mohli nazvat jako zablokování paměti. V paměti údaje jsou, ale nedojde k jejich vybavení nebo propojení na vznesenou informaci. I když Ježíš učedníkům vynadal za jejich slepotu, neptali se, v čem je problém a jak by se dal vyřešit.
Další důležitý příklad slepoty se dá demonstrovat na problému „čistý – nečistý“. V Mt 15,11 Ježíš říká: „Člověka neznečišťuje to, co vchází do úst, ale to co vychází z úst, to člověka znečišťuje.“ A o mnoho let později, dlouho po seslání Ducha Svatého, Petr má zjevení (Sk 10,11-16) a při tom k němu zazněl hlas: „Vstaň Petře, zabíjej a jez.“ Petr na to reaguje: „Ani za nic Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl.“ Hlas k němu opět promluvil: „Co Bůh očistil, ty neměj za nečisté.“ A to se opakovalo třikrát. Je zajímavé, že jak je psáno v Mt 15,10-20, učedníci dostali od Ježíše vynadáno za to, že jsou nechápaví, kdežto v případě textu Sk 10,11-16 už je Petr pouze vyzván, už mu není vynadáno. Vypadá to, jakoby se Ježíš se slepotou učedníků smířil. Spíše to už odpovídá jejich degradaci (apoštolové, učedníci nadále odmítali možnost jíst „nečisté“ maso). Navíc je zde vidět, že odmítnutí nebo přijetí Ježíšova výroku je nezávislé na Duchu Svatém či na milosti. Petr odmítá, protože se řídí v první řadě rabínskou naukou, které dává prioritu i před Ježíšovými výroky. S tím souvisí také závislost na rabínském výkladu i v jiných oblastech nauky. Odmítá-li člověk Ježíšovy výroky, i když je to způsobeno psychickou slepotou, pak je nutný otřes, aby se člověk „probudil“, podobně, jako to bylo u Petra, který zapřel Ježíše. Jinak každý, kdo nedostal dobrou výuku, by se mohl odvolávat a vymlouvat. Na otevření očí je nutný hřích (viz. „až povýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já“). Je nutné, aby přišel nečekaný hřích, aby tzv. dobře vychovaný křesťan poznal, že je v něm farizejská mentalita, která vyrůstá ze zavírání oči, ze lži.
Pojem „nečistý“ má ve Starém Zákoně svou funkci. V Novém Zákoně je nečistota psychického rázu. Nečistý není schopen pochopit pořádně Ježíšovu katechezi. Ježíš říká: „Nebudete-li jako děti, nevejdete.“ Proč? Děti mají potřebný sled psychických funkcí úplný. Dospělý je psychicky deformovaný, nemá tento soubor funkcí úplný. Proto některé věci nerozezná, nepochopí a vadně interpretuje. Psychické znečištění proto ovlivňuje počet hřiven, který člověk vyzíská. S tím ale také souvisí to, že podle úrovně znečištění se člověk stává jedním z možných typů – Smyrna, Filadelfie, Thyatíra atd. (Viz. Listy církevním obcím, Zj 2-3. kap.) Náboženská výuka ovlivněná nečistotou (a tím tedy také slepotou) vede k nekvalitnímu křesťanství, nebo snížení úrovně. Apoštolové, a pak i Pavel a prvotní církev, byli v některých oblastech slepí, měli svá slepá místa, což mělo své důsledky. Uveďme příklady:
· Apoštolové měli odsoudit veleradu za vraždu Mesiáše. Ananiáš a Zafira byli potrestání smrtí za daleko menší přestupek. Místo toho nadále u nich trvá podřízenost stávající hierarchii.
· Petr mohl vzkřísit Štěpána. Mělo by to obrovský efekt.
· Měli jít a nešli do misií. Misie ve skutečnosti nastali, až když došlo k pronásledování křesťanů. Neplnění příkazu jít hlásat Ježíšovu nauku pak musela být nahrazena utrpením, které je „přinutilo“ jít do misií.
· Prvotní církev neměla koncepci a Ježíšovu nauku nepodávala ucelenou. Petr se na sněmu omlouvá, že pokřtil pohana. Když pak přišlo pronásledování, pohané pak dostali degradované křesťanství. Církev od začátku jela na nižší úrovni.
· Prvotní církev nemá jasno v tom, proč židé nevěří (porovnej Jan 5,45-47 a Ř 9,16).
· Nedomyšlení škodlivosti farizeismu. Učedníci dostávají vynadáno za to, že nechápou výrok: „Varujte se kvasu farizejského.“ Farizeové a saduceové si mysleli, že „vidí“ dobře a při setkání s Ježíšem, Ježíš v nich vyvolal slepotu (Jan 12,40).
· Ve Sk 3,17 Petr říká: „Ale nyní bratři vím, že jste to učinili z nevědomí, jako i knížata vaše...“, a přitom to byla od Kaifáše a velerady justiční vražda.
· Nebýt slepoty, prvotní církev se mohla rozjet, jak se říká, na plné obrátky a nemuselo dojít k rozbití Jeruzaléma.
· Slepota církve, a tím i odmítání (i když neuvědomělé) některých prvků Ježíšovy nauky měly za následek utrpení. Jenže prvotní církev u těchto prvků nauky nezaujímá stanovisko slepých, nerozumících, ale má postoj „vidíme“.
· Slepota církve má za následek, že Ježíšova nauka se dál předává s nečistotami a artefakty.
Důsledkem slepoty prvotní církve např. je, že židokřesťané neodstraňovali rabínské, farizejské a saducejské defekty (Sk 15,1). Proto byli na nižší úrovně, než tak nezatížení pohané. Židokřesťané pohanokřesťanům vnucovali svou formu zbožnosti, a tak strhávali pohanokřesťany na nižší úroveň. Proto bylo nutné jejich rozptýlení, aby netvořili jasnou skupinu a byli vyhnáni z Jeruzaléma. Jeruzalém je obležen a rozbit. Chrám je zničen. U Lukáše se píše, že Ježíš pláče nad Jeruzalémem. Kdyby ho nebylo možné zachránit, byla by to hysterická scéna, a Ježíš není hysterik. Jeruzalém mohl být zachován dodnes. Jeruzalémský chrám mohl stát stejně jako chrámy v Indii či jinde ve světě. V křesťanství jsou úrovně dle toho, jak pochopíme a osvojíme si evangelium (viz. Zj 1,11 – Zj 3,22, podobenství o hřivnách).
Že psychická slepota zasáhla i současnou církev, je zřejmé z toho, že místo jednoho ovčince máme stovky křesťanských církví. V evangeliu je hodně jasných věcí, které neregistrujeme, jako by v evangeliu nebyly. Např. „Nenazývejte nikoho otcem“; „věž v Siloe“. V Starém Zákoně je zákaz zobrazování Boha, a my toho máme plné kostely. Církev se odvolává na Ježíše, ale nebere v potaz jeho příkaz: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi“, „uzdravujte nemocné“, atd. Přitom platí: „Nebe i země pominou, ale má slova nepominou…“ (Mt 24, 35) Také platí, že je nutné brát evangelium jako celek a ne si vybírat, co se nám hodí (Mt 5,18-19).
V této souvislosti uveďme příklad, který se týká nás. Máme (v drtivé většině případů) přijímání pod jednou a ne pod obojím. Přitom přijímaní pod obojím je Ježíšův příkaz. Říkalo se, že to není třeba, protože v těle je automaticky krev. Zapomíná se, že transfuze nenahradí transplantaci, ale že oboje je v dané situaci potřeba. V Evangeliu je zdůraznění obou faktorů. Další věc je otázka posvěcující milosti, na kterou se zapomíná. Na otázku: „Kdo přijde do nebe?“ je zpravidla odpověď dle běžné představy: „Ten kdo nedělá hříchy“, ale ne: „Ten, kdo má posvěcující milost.“ To ukazuje na to, že učitelé náboženství a ani kněží tuto problematiku neznají. Jistě, problematika posvěcující milosti vychází z dogmatiky. Není to přesně podle evangelia, protože Ježíš posvěcující milost nepoužívá. Přitom platí: „Když slepý vede slepého, oba spadnou do jámy.“ Dále, evangelium nám nabízí: „Uzdravujte nemocné, křiste mrtvé”, nebo: „A ty, co uvěří, budou provázeni těmito znameními…“ (Mk 16) V Božím Království by to mělo být standardním vybavením. Tam se přece neříká, do kolika let věku lze uzdravovat. Izajáš říká: „Věk mého lidu bude jako věk stromů.” Zázraky v prvotní církvi fungovaly. Tu a tam se konání zázraků objevuje u některých lidí i nyní, ale ne standardně. To nás má vyprovokovat k tomu, abychom se tím zabývali. Měli bychom pátrat po příčinách, kde se stala chyba. A právě slepota bude v tom hrát důležitou roli. Izajáš předpovídal: „Dělejte, že jste slepí a oslepnete.” Čili, velmi důležitou roli zde bude zřejmě hrát zavírání očí před nepříjemnou skutečností.
Církev je slepá a my jako členové církve s ní. Podobně v evangeliu sv. Jana Pán říká: „O cokoliv budete prosit ve jménu mém, dostanete, doposud jste za nic ve jménu mém neprosili.“ Když se to církvi přestalo dařit, začala nad tím zavírat oči, až oslepla. Slepota církve ale umožnila víru mnoha členům, kteří v něčem oslepli. Protože nauka církve nebyla dořešena, slepí posluchači mohou věřit. Kdyby posluchači byli kritičtější, nepřijali by neúplnou nauku církve. Slepí vedoucí církve nemohou vést vidící. Církev slepců nemá dary. Pro nápravu církve je nutné odslepení. To je kompetence lidí. Pak se může naplnit Izajášovo proroctví, že Bůh odejme roušku. Když domyslíme problematiku Eliáše a eliášovských typů uvidíme, že člověk by mohl být šťastný již tady na zemi. Problém jídla nebo nepřátel by si člověk mohl snadno vyřešit. Pro mír ve světě musí být církev podstatně vyššího typu. Jenže církev učí svou nauku, která má hodně odchylek od Bible, a přitom se na Bibli odvolává. Hlasatelé jsou slepí a nové členy zaslepují.
Další věc je, že Bible je zapečetěná (např. Zj. Jana, 22, 10), a my to nevidíme, a také Církev to nevidí. Přitom se vyloženě opírá o epištoly sv. Pavla, které nejsou zapečetěné. Vůbec si neuvědomuje a ani si nepřipouští, že evangeliím nerozumí a používá pouze vytržené části z kontextu. Tím pádem nesprávně interpretuje i takové klíčové věci, jako je smysl kříže, co je víra dle Ježíše, proč někteří křesťané musí trpět a jiní ne, nerozlišuje pořádně kompetenci Boha a kompetenci člověka (pak máme nekvalitní přímluvy), nemá jasno v otázce Božího Království, neví, jak se dělá Metanoja, neví, jak důležitá jsou podobenství k pochopení evangelia, nevidí, nechápe důležitost zpětných vazeb v kvalitním křesťanství a jiné. A právě podmínkou Metanoja je připustit a uznat svoji slepotu. Pak ji mohu uvidět, mohu mít důvod a motivaci k tréninku seberehabilitace. Když budu dobře věřící člověk a budu počítat se svoji slepotou, tak porostu. Poznatek slepoty člověku umožní najít kontakt s Bohem. Pro Metanoja je důležité si tu myšlenku slepoty oživovat. Když si člověk uvědomí svoji slepotu, pak má touhu vidět lépe než dosud. Vzniká pak pozitivní motivace nutná k dělání Metanoja a poznání Boha. Když si člověk uvědomuje svoji psychickou slepotu, touží začít vidět a růst. Když člověk neví o té slepotě, nemá tak silnou tendenci růst. Je přece daleko lepší toužit lépe vidět, než mít jenom strach, že jsem slepý.
Ježíš mluvil k lidem v podobenstvích. Proč? Právě proto, že byli slepí a hluší. V soukromí, všechno učedníkům vykládal. Jak je to s námi? Některá podobenství máme vysvětlená, jiná ne. Čili, my jsme někde mezi. Podobenství jsou také zapečetěná.
Překlady evangelia jsou také dělány slepě. Stačí porovnat různé překlady. Lze říci, že jsou po 2000 létech křesťanství tak řečeno zoufalé. Vadné překlady Písma jsou dokladem spícího magisteria, které schvaluje různorodé překlady. Tím dochází k deformaci obsahu. Překladatelé neznají a nerozumí pořádně evangelium, a pak platí na ně a tím i na nás: „Moje slova nemají ve vás místo.“ (Jn 8,37) Ta slepota v církvi je daleko větší, než by se zdálo. Problematika slepoty je tedy také v tom, že čteme slepě evangelium. Některé texty nám nic neříkají, a přesto nejsme tím vyburcovaní. Čteme je, jako by byly jasné. To je projev slepoty, která omezuje růst. Běžná představa, že víra je dar, může člověka výrazně oslepit. V evangeliu nenajdeme jediný Ježíšův výrok, že víra je dar. Když budu počítat se slepotou, mohu mít daleko větší efekty a může dojít u mne k rehabilitaci. Podmínka rehabilitace je počítat se svojí slepotou. My musíme poznat, že jsme slepí a role hříchu je ukázat, že jsme slepí, že něco nevidíme, něco nechápeme. Hřích je sice drastický, ale často také vhodný prostředek, který nás upozorňuje na naší slepotu. Je možné se naučit počítat se slepotou, aniž bych dělal hříchy.
Člověk oslepne, když nekontroluje správnost vidění, tj. nekontroluje kogniční procesy. Může dojít k situaci, člověk si od Ježíše něco vezme a něco ne. Takový člověk si vytvoří vnitřní prismatickou sebekontrolu a myslí si, že je všechno v pořádku. Přitom se na něho vztahuje výrok: „Bloudíte, protože neznáte Písma, ani Boží moc.“ (Mt 22,29) Když člověk vyhodnocuje věci správně a je ochoten uznat a přiznat věci, i když jsou nepříjemné, dojde k návyku spravedlivého jednání. Dojde tak k vytvoření parametru spravedlnosti, který si člověk vlastně sám vybuduje. Když si ale bude nalhávat, tak oslepne.
Slepota může vznikat také tím, že člověk má určitou vadnou představu a na to naroubovává nové myšlenky, které potom nepochopí, ale přitom si myslí, že tomu rozumí a že je chápe. Další možnost je, že nemá dostatečné vybavení, že nemá rozvinuté vytváření komplexního obrazu. Další možnost je, že člověk má celou řadu určitých mylných a deformovaných představ, podle kterých jede (viz. Petrovo, Mt 16,22: „Kdepak, to se ti nestane“, nebo představa, že Bůh trestá zemřelé za hříchy, a když se za ty zemřelé někdo pomodlí, tak se jim odejme trest) a neuvědomuje si, že míchá různé tezaury. Další možnost je, že se člověk zachová, jako „nedoslýchavý“ a vůbec neregistruje to, co mu druhý říká. Jak už bylo řečeno, nesprávné vidění není hřích, ale člověka blokuje, a ten půjde dolů. Když chce jít dopředu, musí dát do pořádku sebe, a také to vidíme, a seřadit informace podle určité struktury a tu strukturu trénovat. Souvisí to také s tím „nové víno do nových měchů“. Buď si člověk ponechá to vidíme a nebude přijímat nepříjemné informace, nebo se z toho chce dostat a musí řešit problematiku slepoty a problematiku víry, jako zrna hořčičného.
Ježíš těm, které poslal šířit jeho nauku, dal příkaz, aby učili to, co učil on sám, a měli doklady, jako měl on sám. V době, když Ježíš kázal a dělal zázraky, posílal před sebou dvojice, které měli připravit lid na jeho příchod do jejich města. Tyto dvojice by nepotřebovali dělat zázraky. Dělal je Ježíš. Přesto zázraky dělali. Tím spíše to platí dnes, když nevidíme Ježíše dělat zázraky. Navíc je mnoho křesťanských a nekřesťanských církví, proto bychom měli dělat zázraky, jako doklad. Nejen církev apoštolů, ale i církev v pozdějších dobách měla stálý pokles. Přišli pak reformátoři, ale s polonaukou. Když se na začátku minulého století objevili letniční, křesťanské církve stály a dosud určitým způsobem stojí stranou, místo toho, aby si představitelé církvi řekli: „Proč toto v naší církvi není?“ Letniční církev má sice dary v určitém rozsahu, ale její úspěchy v dnešní době nejsou výraznější, než u jiných církví. Proč toto je? Je to tím, že také neučí pořádně dle evangelia, že také neznají pořádně evangelium, že jsou slepí. Máme názory vytvořené dle katechismu, dogmatiky, ale ne dle Ježíšovy katecheze. To neuvědomění si nutnosti pořádného dotažení Ježíšovy katecheze, které musí být doprovázeno charismaty, je právě důsledkem slepoty.
Psychická slepota není přímo vidět, nutno jí napřed připustit jako možnou. Nejdříve ji můžeme najít na druhých a tam ji definovat a popsat. Pak se začnu dívat na svoje jednání, mohu ji začít hledat a uvidím ji jako u slepé skvrny. Až když ji uvidím na sobě, mohu jí odstranit. Zde jsme u podobného problému, jaký byl právě u nalezení slepé skvrny. Pro nalezení slepoty, nebo postoje – vidím, musím být kritický sám k sobě i jiným. Nemohu se spoléhat na jiné. Musím sám vidět (rozeznat), kdo má pravdu. Nesmím mít učitele, mohu mít naváděče, ale musím být kritický k němu i k sobě. Na to, abych poznal, že jsem slepý, musí tady být někdo, kdo mne upozorní na to, že on něco v této oblasti dovede, co já ne, a že rozezná určité věci jiným způsobem. Tyto věci by si člověk měl často připomínat a oživovat: „Ano, já jsem slepý, já s tím musím počítat.“ Mohu říci: „Já jsem slepý vůči tamtomu člověku.“ Takové poznání slepoty výrazně umožní růst člověka. Čili, teprve když je to hotové, tak mohu najít místa výskytu a pak najít slepotu při jednání a při rozhodování dokonce najít její vznik. Tam se ukáže, že jde o zavírání oči a pak, že adaptací vzniká nevnímání. Počítám-li se slepotou a něco s tím dělám, mám také zdravé sebevědomí. Ono to spolu souvisí. Je to daleko snadnější a méně drastické a nezpůsobuje to tolik problémů, jako donucování přes hříchy. Pak je daleko větší možnost, že začnou fungovat charismata. Charismata mi dokáží, že jsem byl dříve slepý a mohu dále počítat s tím, že ta slepota stále ještě ve mně je. Podmínkou stálého růstu je tedy uvědomění si slepoty.
Křesťanské církve se na jedné straně opírají o Bibli, na druhé straně ji nedodržují. Aby církve udržely a přesvědčily své členy, musí zdůraznit svou pravost. Učí svou nauku, která je jiná než v Bibli, ale Bible se přitom dovolávají. Hlasatelé jsou slepí a tak nové členy zaslepují. Mimo jiné např. slepě mlčí o nutnosti konání skutků (zázraků).
Závěrem lze říct, že psychická slepota v profánní oblasti je dobře známa věc. Když člověk tvrdí, že je Napoleon, skončí na psychiatrii. Ale každý, kdo nerozeznal Hitlera, že je gauner, byl slepý. Ten, kdo se špatně oženil, je slepý nebo nezkušený. Pokud odmítne tento nezkušený radu, je slepý. Ve sporu může mít člověk pravdu, ale také nemusí umět detekovat, zda má pravdu, nebo se mýlil, a přitom si myslel, že má pravdu. Takto lze nepřímo slepotu detekovat. Slepota není detekovatelná přímo. Dokud člověk správně vidí, vidí svoje viny. Zde je na rozcestí a musí se rozhodnout. Buď uzná svoje špatné jednání a začne hledat nápravu, nebo se také může rozhodnout, že chyby neodstraní, začne nad nimi zavírat oči a pak oslepne. Člověk už pak nevidí svoje chyby a je spokojen sám se sebou. Chyby člověku říkají, že má špatný psychický program. Někdy mu to řeknou druzí. Člověk se ale zpravidla brání tomu, že by mohl být slepý, nebo že špatně vidí. Při dobré komunikaci jde o to, aby člověk dobře viděl, měl dobrou představu a obraz o předmětu diskuse. Pak nepochopení je věcí nedostačujícího obrazu v mysli příjemce informace. Pokud se tento obraz nemůže vytvořit, nechápe to. Jde ve skutečnosti o neschopnost vytvořit si představu reality. Není to tedy slepota optická, ale jak jsme řekli, psychická. Přesněji, je to proces, který způsobuje neschopnost pochopit informaci a vytvořit si správnou představu.
Dobré vidění je podmínkou správné činnosti. Správná činnost, tj. využití dané hřivny, je podmínkou udělení hřiven dalších. Ježíš řekl: „Říkáte ´vidíme´, proto váš hřích trvá.“ V případě vidíme, jde o postoj vůči novým informacím, a je to faktor klíčový. S tím souvisí i to: „Jaké je tvé oko, takové je celé tělo.“ Vidění je ale možné poškodit např. dle: „Dělejte, že jste slepí, oslepnete.“ Když se člověk chce zlepšit, musí „zlepšit svoje oko, pomazat si oči“ (Zj 3,18). Provádění rehabilitace a odstraňování slepoty je v kompetenci člověka. Aby člověk toto mohl dělat, musí mít zdravé sebevědomí. Při terapii je nejdříve nutné probudit v člověku touhu, jak se z té slepoty dostat. Proces nápravy pak vypadá následovně: Člověk si nejdříve musí slepotu připustit. Slepotu je dobré pozorovat na druhých. Pak je nutné položit si otázku, zdali to nemám také u sebe. Mohu např. porovnat, jak jsem určité věci viděl před rokem a jak je vidím nyní. Pak je nutné slepotu hledat a najít u sebe. Důležité je vědět odkud se ta slepota vzala a pak začít odslepovat. V listu Laodicejským (Zj 3,18) máme: „Mastí si pomaž oči.“ Při odslepování je nutné najít činnost, která člověku umožní dobře vidět. K tomu je nutná oprava techniky myšlení a vytvoření si nového souboru informací (viz. Lk 16,9: „Udělejte si přátele z klamného mamonu.“) Závažnou potíž nám přitom může dělat komunikační efekt. Autorita může po nás požadovat: „Slepě mi věř“, a ten, kdo se pouze ptá, je podezřelý. Pasivita lidí nucených slepě věřit a nekriticky poslouchat je běžným jevem v novozákonní církvi. Tím spíše, že ten, kdo kritizuje, je považován za bludaře, nebo alespoň někoho, kdo pochybuje ve víře a měl by se proto z toho zpovídat. Člověk často dostává odpovědi jako: „Nelze všechno změřit a zvážit. Je nutné věřit…“, „Boha vidíme očima víry“, „zakouším odpověď…“, „víra je dar“ aj., místo toho, aby se člověk nad sebou a svým postojem vůči Bohu kriticky zamýšlel. To pak vede člověka k pasivitě a neoslovitelnosti. Naproti tomu Ježíš říkal: „Nevěříš-li mně, dejme se do diskuse a ověřuj.“
Mluvíme o nutnosti evangelizace, ale místo evangelia nabízíme katechismus, který je takovým „filtrem“ evangelia. Velice často se stává, že během mše jsou čteny zajímavé texty (Starý Zákon, epištoly, Nový Zákon), ale kněz káže na zcela jiné, často obecné téma. Kněží si vůbec neuvědomují, že to není evangelizace. Jsou prostě slepí. Dříve než začne evangelizace, musí být napřed Metanoia. Musíme napřed projít cestou nápravy myšlení, za ní následuje cesta nalezení Boha a cesta pochopení Božího vzkazu. Pak můžeme dojít k nalezení spolupráce s Ježíšem a nakonec budování a vybudování koexistence s Ježíšem.
Vidíme, že když kardinál C. M. Martini nedlouho před svou pozemskou smrtí řekl, že církev je zaostalá o 200 let, asi nebyl daleko od pravdy.