Vianočné zamyslenie

Milí přátelé,

na Vánoce si lidé přejí vše dobré. Usmívají se na sebe, jsou na sebe hodnější než jindy, dávají si dárky. Tam, kde je válka, se uzavírá alespoň na pár hodin příměří, přestává se střílet a vraždit. V zemích označovaných jako První svět, kam jsou zahrnovány krajiny západní Evropy,  USA, Kanady, Austrálie a Nového Zélandu, znějí už měsíc před vánocemi koledy z rádia, televize i z amplionů obchodních domů a jiných veřejných  budov a prostor. Všude září nákladné vánoční výzdoby z tisíců barevných žárovek, a reklamy lákající k zakoupení vánočních dárků, symbolů vánoc západního světa, se přehlušují jako o překot.

V zemích tzv. Druhého světa, čímž jsou obvykle chápány státy bývalé východní Evropy, Jižní Ameriky a části Asie, se slaví podobně, jen o něco skromněji. Také s zemích tzv.  Třetího světa, kam patří chudé, rozvojové země, se slaví, ale nesrovnatelně skromněji a jednodušeji, než si to my lidé žijící ve střední Evropě umíme představit. Nebo si vezměme  rozdílnost podnebí. My jsme zvyklí, anebo bychom si to přinejmenším přáli, aby na vánoce napadlo co nejvíce sněhu, mírně mrzlo, a doma nám voněl vánoční stromek, kapr a cukroví. V jiných zeměpisných šířkách je však v tuto dobu teplo až vedro a lidé jedí něco úplně jiného.

A to nemluvím o katastrofách, kterých bylo v letošním roce víc než dost: tsunami a následná atomová havárie v Japonsku, zemětřesení – naposledy před několika týdny v Turecku –, potopy, ty letos zasáhly všechny kontinenty, nejvíce nedávno Thajsko, sucho a hlad,  v jehož důsledku umírají denně desetitisíce lidí, letos nejhůře v Somálsku a Etiopii, a už vůbec se nezmiňuji o oblastech sužovaných válkami, bratovražednými boji, neustálým napětím – stačí se rozhlédnout po územích celé severní Afriky, Palestiny a Izraele.

Ale ani my, občané vysněné země tolika utečenců denně riskujících život na domácky vyrobených plavidlech přes moře z Afriky nebo v úkrytech autobusů a náklaďáků cestou z Asie přes Balkán, nejsme od katastrof a neštěstí daleko: ekonomicko-finanční krize je v plném proudu, víc a víc lidí ztrácí práci, svůj životní standard, pro který se léta dřeli a na který si zvykli tak, že už nedokážou žít jinak. A i když se někomu finančně i materiálně zatím  daří dobře, vánoce bude slavit v příjemně vyhřátém bytě, s načinčaným stromečkem skrývajícím pod svými větvemi  spoustu dárků – je to snad samo o sobě, automaticky, zárukou či výrazem toho, že v jeho rodině opravdu vládne láska, harmonie a radost ze života? Nejsme právě my, lidé z toho tzv.  Prvního světa, vystavení mnohem více vnitřním tlakům a stresům kvůli šílenému tempu života, které nás nutí stále něco dělat, jen abychom si zachovali svůj nadobytý blahobyt, své pohodlí? Nestali jsme se právě my otroky toho dravého systému ženoucího nás neustále někam vpřed, až tam, kde již ztrácíme smysl pro nadhled a klid v duši, pro ctění a respektování hodnot jako láska, teplo domova, štědrost, umění spokojit se s málem, dělit se s nuznými, ale také např. s dětmi – vždyť dnes se již všichni sociologové, psychologové a teologové shodují v tom, že za vymíráním Evropy stojí náš egoismus, touha po seberealizaci, rozvoji naší individuality   – my si chceme užívat svobody, cestování, kultury – a pro děti nám prostě nezbylo místo, čas ani prostředky....

Dříve hledali lidé útěchu v katolické církvi. Ta však již definitivně ztratila nimbus posvátnosti a dokonalosti společenství, které v těžkých situacích člověku vždy pomůže. Na Západě je zmítaná sexuálními skandály, neochotou hierarchie reagovat na požadavky lidu zdola projevovanou antipatiemi až nenávistí, v bývalých komunistických  zemích kromě Polska není schopna sestoupit z pomyslného trůnu pompéznosti a moci na úroveň lidí žijících v tomto, nikoli nebeském světě. Realitou se stává motto: V Boha věřím, ale bez církve.

Vánoce v dnešním světě, ať již jakkoliv a kdekoliv –– ach, jaký je to jen paradox! Co z nich ještě zbylo? Co jen zbylo z toho, o čem mluví Bible: „Nebojte se. Dnes se vám v Davidově městě narodil Spasitel, Kristus Pán.“ (Lk 2,10-11)? Není snad to zvolání Nebojte se! zrovna dnes tak naléhavě aktuální? V tom dnešním bolavém, uštvaném, uhoněném a neštěstím ochořelém světě?

V knize Síla lásky se v příběhu ukrajinské ženy Marty, které vyvezli celou rodinu na Sibiř, hrdinka rozpomíná na papírového anděla oznamujícího radostnou zvěst, že se narodil Kristus. Tohoto anděla vystřihnutého z papíru jsem jednou spatřil na vánočním stromku v jejím pražském bytě a zeptal jsem se, proč má na vršku právě ten kus starého papíru a ne nějakou hvězdu či ozdobnou špici, jak bývá zvykem. Paní Marta mi řekla (str. 117): „Petře, to je jediná památka, která mi na matku a sestru Kateřinu zbyla. Na Sibiř si nemohly s sebou nic moc vzít, a tak si vzaly toho anděla. Pamatuji si z dětství, že jsme ho dávali na vrchol vánočního stromečku. Matka na Sibiři brzy zemřela a je tam také  pohřbená, ale sestra se po 11 letech vrátila a toho anděla mi dala.“

Z vyprávění kněží, kteří byli za komunismu dlouhá léta vězněni, mi v paměti silně utkvělo jejich vyprávění o tom, jak navzdory izolaci v žaláři potajmu slavívali vánoce. Tak nějak spontánně si v této nejisté, napjaté a nešťastné době vzpomínám právě na tyto lidi, kteří to vůbec neměli lehké, jak ti vězni na Sibiři, tak vězni komunistického systému. Neměli nic, žádnou vizi svobody, měli jen holý život. A ten byl velice krutý. Boží dítě z Nazareta bylo mnohokrát jejich jedinou útěchou. Jaké to byly vánoce! Oproštěné od všeho pozlátka. Jen samá podstata. Když člověk klesne ve své bídě na samé dno, když už se hlouběji klesnout nedá, má jen dvě možnosti: zůstat na tom dně a zemřít – duchovní smrt je horší než fyzická –, anebo povstat vzhůru. Těžko, přetěžko se vstává, když je všude dokola vše pochmurné a černé, když nezavěje ani jen závan nějaké motivace, nějaké naděje.

Ale pro mnoho a mnoho našich předků z dob minulých i současných byl tou motivací Bůh – Kristus – a jeho poselství o království Božím. Přál bych si, a zároveň vám všem, aby to andělské zvěstování Nebojte se, dnes se nám narodil Spasitel, Kristus Pán! proniklo do vašich srdcí a myslí. Kéž Kristus, symbol života, symbol radosti, symbol odvahy, symbol naděje, světlo, pravda a život, dá smysl i vám v blížící se dny vánoc. Kéž to budou vánoce prožité s ním a kéž se skrze něho stanou svátky pokoje, míru a nového vykročení do života.

Peter Žaloudek, Vídeň 2011

P. Timotej Masár zomrel dňa 29.8.2024. Zádušná sv. omša sa zaňho bude sláviť štvrtok 5.9.2024 o 10.00 v jezuitskom kostole v Bratislave. Pohrebné obrady sú v ten deň o 12.00 na cintoríne v Ivanke pri Dunaji.