Mše - muzeální relikt anebo vrchol víry?

Šestého listopadu 2010 vysílal rakouský rozhlas Ö1 v rubrice LOGOS pořad o smyslu slavení mše v dnešní době, který uváděl Johannes Kaup. Podkladem pro vysílání bylo sympozium uspořádané letos ve dnech 8. až 10. října v Brixenu na téma: „Mše – muzeální relikt, anebo vrchol víry?“

Prominentními hosty pořadu byli účastníci sympozia: Egyptský jezuitský kněz a mystik francouzského původu Henri Boulad, kontroverzní rakouský malíř Hermann Nitsch (maluje čerstvou krví zvířat), psychoterapeut, teolog a bývalý kněz Arnold Metnitzer, premonstrátský opat Michael Prohaska z rakouského Gerasu, pastorální teolog a bývalý děkan teologické fakulty Paul Michael Zulehner z Vídně, biskup Egon Kapellari z Grazu a hudební skladatel Peter Jan Marthé žijící v Innsbrucku, autor slavné Erdwärstmesse, která na sympoziu také zazněla. Mottem sympozia bylo: „Mše se dnes nachází ve velké krizi. Jaký význam má slavení mše na začátku 21. století? Mše je považována za mrtvý ritus, muzeální relikt. Důvody jsou mnohé.“ Zúčastnění – teologové, kontroverzní umělci i laici – se snažili na tyto znepokojivé otázky hledat odpovědi, a ty také ve vysílání zazněly. Pořad jsem si v rozhlase vyžádal a rozhodl se jej převést do psané podoby. Po přeložení do češtiny jsem musel celý sled relace a její myšlenky upravit tak, aby byly srozumitelné i čtenářům. Jiné je živé, mluvené slovo, jiné je slovo psané. Zásahy jsem dělal velice taktně, aby tím neutrpěla ani doslovná citace autorů, ani obsah celého textu.

Jako první promluvil skladatel Peter Jan Marthé o ztrátě smyslu pro liturgickou oslavu: „Od dob scholastiky se všechno koncentrovalo na intelekt. Stali jsme se chtivými vysvětlovat teologické záležitosti vědecko-christologickými formulacemi a argumenty. Když se však ptám, jaký vliv měla tato racionalizovaná víra na každodenní slavení mše, začínáme tápat. Něco podobného se děje i u modlitby. Stále o ní mluvíme, a přitom nemáme žádný návod k tomu jak se modlit, jak si vysvětlovat a chápat symboly. Když chcete lidem vysvětlit smysl mše, musíte s nimi nejprve dělat nácvik všech jednotlivých částí mše, každou jim dopodrobna vysvětlit tak aby ji dostali pod kůži, aby pochopili, co ta symbolika vůbec znamená. Než vystoupíte do nebeské sféry, musíte se nejdřív naučit pohybovat po zemi. To je to, čemu říká Nitsch orgiastické tady a teď – tedy vědomé zapojení všech smyslů do života. Jenomže od takového způsobu slavení mše jsme vzdálení miliony světelných let.“ Mše, kterou Peter Jan Marthé zkomponoval a která na sympoziu zazněla, má přiblížit nám pozemšťanům to nebeské, co je její podstatou, přestože pořád žijeme na zemi se vším, co pozemský život obnáší.

Henri Boulad, který je již pokročilého věku a ze zdravotních důvodů se nemohl sympozia zúčastnit, poslal svůj text, ze kterého vybírám: „Mše je mystické tělo Kristovo a zároveň jeho ztělesnění v každodenním životě. My jsme však ze mše udělali slavnost, liturgii, kterou může provozovat jen kněz v chrámovém prostoru, nejlépe v neděli. Ze mše se stalo něco, co už nemá s každodenním životem nic společného, naopak vše pozemské a všední je z ní vytěsněno, vyloučeno. Ptám se: Opravdu chtěl i Kristus slavit mši takovým způsobem? Byl to snad jeho úmysl, vytvořit jakousi “svatou” enklávu v našem každodenním životě? Nešlo mu spíše o to, posvětit náš život tím nejběžnějším a nejbanálnějším, co jen existuje – chlebem, vínem, hostinou? Během staletí jsme podlehli něčemu hroznému – to, co je svaté, jsme uvěznili do ritů a ceremonií. A tyto ceremonie se vznášejí v jakémsi prapodivném éteru nad realitou lidskosti, nad existencí člověka, nad vším lidským, co se označuje za profánní, ba dokonce za něco špatného a hříšného. Jestli nám Eucharistie neodhalí svatost v každodennosti, jestli nám nedovolí pocítit to božské ve všednosti běžných věcí, pak ztratila veškerý význam. Svátost se stane svátostí jedině tehdy, dokáže-li posvěcovat každodenní obyčejný život.“

Tuto teologickou krizi mše, kterou Henri Boulad pojmenovává, doplňuje Arnold Metnitzer slovy: „Při slavení mše nejde jen o to, co je řečeno, ale také jak je to řečeno. Pamatuji si na nádhernou půlnoční mši v Augustinerkirche ve Vídni o Vánocích roku 2008. Obrovský, zcela zaplněný kostel, krásná hudba, nádherné kázání, příjemná atmosféra, a pak, těsně před přijímáním, přijde strohým hlasem pronesené ohlášení celebrujícího kněze: ‚Nyní máte možnost přistoupit k přijímání. Chci vás však upozornit, že to je povoleno pouze katolíkům, kteří jsou bez hříchů. Jestli chcete přijmout přijímání, předstupte tedy dopředu, přijměte od kněze tělo Kristovo, tak abyste si nezpůsobili problémy, před očima kněze, v přítomnosti jiných.‛ V té chvíli jsem pocítil, jak se bleskově, v jediném okamžiku, atmosféra v kostele změnila. Z prožitku plného radosti a krásné liturgické slavnosti se stala vyhrožující, nepřátelská situace. Když jsem jako celebrant přesvědčen, že teď mám nad lidmi v kostele moc a musím tady vládnout, nemohu se divit, že se lidé ovládat a manipulovat nenechají, že mají své vlastní svědomí a svůj vlastní rozum, a že se právem necítí povolaní k tomu, aby zde slavili a těšili se z narození Krista, vzkříšení  nebo jakéhokoliv jiného  církevního svátku. Je nesmírně důležité nechat zaznít poselství té které slavnosti také prostřednictvím tónu svého hlasu, jakým chci tu radost sdělit. Když ten hlas není upřímně zvoucí, plný lásky a radosti, zůstanou lidé venku, o takovou liturgickou slavnost nemají zájem.“

Arnold Metnitzer pak rozvíjí úvahu, že člověk je fundamentálně determinován dvěma touhami: touží spojovat se v důvěře s jinými, a zároveň touží po svobodě. Odpradávna tvořili lidé všech kultur pro obě tyto touhy náboženské rity a slavnosti, které označují významné momenty života, obnovují a posilují vlastní vědomí být a zde. Doprovázejí člověka přes celý život až po samý konec, dokonce i kousek dál, k přechodu do jiných forem bytí. Rity zde nejsou samy pro sebe. Nejsou-li předávány dál jako něco, co má existenciální spojení s pozemskostí a veškerou problematikou života, jejíž součástí lidské bytí je, ztrácejí na svém smyslu, podstatě a relevanci, jsou bezduché. Lidé touží po shodnosti a sounáležitosti také ve slavení mešního ritu.  Při návštěvách různých církevních společenství můžeme poznat, jestli se lidé ve svém kostele při slavení mše cítí dobře – souhlasně a radostně – anebo ne. Arnold Metnitzer k tomu říká: „V této souvislosti jsem byl obdarován při jedné své mši návštěvou Clause Paymanna (bývalého ředitele Burgtheatru, pozn. překladatele), o kterém je známo, že je evangelík a nepatří mezi pravidelné návštěvníky kostela – což pro mne ale nikdy nebyla zásadní věc, netrvám na pravidelnosti docházky mých farníků. Po obřadu mi přišel pan Paymann poděkovat za krásné, pro něho obohacující slavení mše. Řekl mi, že to, co mohl při této mši zažít, nezažívá v divadle ani při sebelepším hereckém výkonu. Za největší zážitek označil moment proměňování, kdy lidé jakoby na povel zmlkli a v posvátné tichosti adorovali. A toto blahodárně působící ticho, ta nevynucená ochota v tomto tichu setrvat, jen hledět a meditovat a být v tom spojený s ostatními, cítit se součástí jiných, to ho natolik oslovilo a nadchlo, že i jako málo praktikující evangelík – vlastně cizinec při slavení ritu katolické mše – se najednou cítil jako proměněný, jako by byl jiným, novým člověkem, který k tomu společenství patří, byl k němu povolán a pozván, je jedním z nich. Jestli se nám podaří tyto okamžiky takto uchopit, aby se staly samozřejmými součástmi mešního ritu, nemusíme již mít starost o budoucnost našich modlitebních společenství, lidé nás budou sami vyhledávat“, uzavřel Arnold Metnitzer.

Akční umělec, malíř a hudební skladatel Hermann Nitsch cítil již od dětství touhu po slavení religiózních rituálů, přestože pochází z nevěřící rodiny. Slavení mše jej fascinovalo.  Jeho dílo  Orgien-Mysterien-Theater bylo inspirováno právě slavením mše, ačkoliv je otevřený i jiným náboženským praktikám. V tomto díle mu jde o dotek hlubiny země s niterností života, který dokáže motivovat lidi k orgiastické zkušenosti samotného bytí. „Tím je míněna katarze, která má terapeutický účinek. Chci, aby lidé dovedli život prožívat všemi smysly, aby do něho plně a intenzivně zapojili všech pět smyslů, a ne jenom některý z nich. Naše smysly mají duchovní původ a duchovno musí být hlavní motivací života každého z nás.“ Hermannu Nitschovi jde o to, abychom si uvědomili, že smysly nám na jedné straně umožňují přístup k okolnímu, venkovnímu světu, a na druhé straně formují lidskou bytost a náš vlastní subjektivní pohled. „Svým uměním bych chtěl přivést co možná nejvíce lidí k intenzivnějšímu prožívání reality. Cítím potřebu jim zprostředkovat, že neexistuje žádné dělítko mezi imanencí a transcendencí, že se všechno vzájemně prolíná. Transcendence námi prochází, vnitřně nás ozařuje a uschopňuje rozpoznávát řád věcí, dokáže nás vzbudit z letargie. Svým uměním chci probudit touhu po duchovnu, a dělám to úmyslně tak, že používám protiklady.“

Michael Prohaska, opat premonstrátského kláštera v Gerasu nedaleko Vídně, je již mnoho let fascinován smyslovostí ortodoxní liturgie: „Předtím než došlo k reformě liturgie v západní církvi, byl kladen hlavní důraz na oběť kříže. Kristus zemřel na kříži, křížem nás vykoupil. Mše je opakováním nekrvavé Kristovy oběti. Později bylo toto myšlení doplněno a rozšířeno tím, že do centra bylo postaveno mysterium Paschy – tedy nejen smrt, ale také vzkříšení. Vzkříšení je vrcholem vykoupení, nejen samotná mrtvola na kříži, ale živý Kristus, který zvítězil nad smrtí. Myslím, že právě toto je podstatné poselství východní liturgie, ve které je přítomen celý život Krista, počínaje jeho narozením, dospíváním až směrem k bolestné smrti, ke vzkříšení a nanebevstoupení, k seslání Ducha Svatého.“

“Ideál katolické mše často daleko zaostává za tím, jak by mše měla vypadat“, tvrdí Egon Kapellari, biskup z Grazu, a pokračuje: „Zříci se tohoto ideálu by však byl špatný krok. Výraz ideál znamená, že mše je mysterium, které je poznačeno krásou a posvátností. Je pravda, že hodně lidí dnes neví, co je smyslem mše, a z toho pak vzejde jejich rozhodnutí se již nikdy slavení mše nezúčastnit, anebo jen zřídkakdy. To nás však nemůže opravňovat k tomu, abychom mši jako centrální poselství natolik zredukovali či zjednodušili, zředili hudbou, že pak sice bude přicházet třikrát tolik lidí, ale jen jako na nějaké jazzové mše. Jsem pro to, aby mše byla i nadále chráněna jako mysterium. Určitou předehrou k němu může zůstat liturgie s širokým spektrem hudby, která lépe odpovídá různým věkovým skupinám lidí, ale jeho podstatou musí nadále zůstat slavení tajemství Kristova utrpení a vzkříšení. Toto mysterium musíme chránit před kladením důrazu na jakékoliv předehry, zvláště když mnohé z nich nesou znaky banálnosti nebo v nich chybí prvky kreativity, nedostatek kompetence v zacházení se slovem, obrazem i prostředím, kde slavení probíhá.“ Biskupovi Kapellarimu jde hlavně o to, aby se lidem zprostředkoval transcendentální charakter a poselství mše: „Mše znamená, že se člověk promění. Ne fyzikálním ani morálním způsobem, ale tím, že člověk překročí sám sebe směrem k chápání Boha, k duchovnu i ke všem přítomným. Koncil mluví jasnou řečí, že při mši se všichni spoluslavící spojují v jedno. Ale to by bylo málo. Ústředním poselstvím je to, že oslavujeme Boha, jak říkával Joseph Ratzinger ještě jako kardinál. Na mši nechodíme kvůli tomu, že chceme oslavovat sebe, ale že chceme oslavovat Boha. V tom vidím to překročení sebe samých – když se dokážeme od sebe odpoutat a povznést se k Bohu.“ Výstižně to formuluje Erdwärtsmesse při přinášení obětních darů: „Tak jako tyto dary, které přináším k oltáři, přináším ti na prvním místě sebe samého. Ty jsi můj život a mé světlo.“

„Bůh se stal člověkem, protože ho miluje a chce jeho štěstí nade všechno, nejen v životě, ale i po smrti. Tuto Radostnou Zvěst, toto Evangelium hlásá církev již dva tisíce let. Stále více se však zdá, že toto poselství je ohlašováno nedostatečně, že je na některých místech spíše zahaleno tmou“, říká vídeňský pastorální teolog Paul Michael Zulehner. „Tato radostná teologie zde sice je, avšak stále málo známá, skoro až utajena. Slavný hymnus apoštola Pavla Kolosanům zaměřený na Krista, symbol duchovní radosti, je hodně zahalen, jako by ani neexistoval. Kristovo poselství je prezentováno ve dvou rovinách: v rovině lásky, anebo v rovině strachu. A to je také zkušenost dnešního světa s poselstvím evangelia: jedni ho berou jako příchod lásky, jiní jako poselství smrti. Jsou to vlastně prastaré otázky lidstva: co je silnější – smrt, nebo láska? Úkolem církve by mělo být poukazování na Krista, především na jeho Horskou řeč. Ohlašovat, že Kristus je světlo a sůl, by měl být její elementární úkol. Všechno co je zahaleno, neznámo, utajeno by měla církev skrze Božího Ducha a sílu pojmenovávat a odkrývat. Mnoho křesťanů chápe mši jako převtělování Krista do sebe samých. Ve mši jde o tuto transformaci v první řadě. Pryč ze strachu směrem k důvěře. Pryč z rozpolcenosti, oddělenosti směrem k jednotě a přátelství s Bohem. Církev by se mohla uzdravit především tím, že sama bude žít to, co hlásá. Jak říká Henri Boulad – něco takového je možné jen následováním Kristova činu diakonie umývání nohou. To je prastaré místo eucharistie. Z takové služby se nelze vymanit sebekrásnějším slavením liturgie, jak to dnes mnohde dělají, ale je potřebné vnořit se do vzkříšeného Krista, který se stal srdcem světa, a vtělit Velikonoce, jež jsou výbušnou silou křesťanství, do dějin světa.“

Paul M. Zulehner pokračuje: „Při slavení mše by mělo být jasné, oč zde jde, proč existuje církev, která mší slaví středobod a vrchol své víry. Helmut Schüller (rakouský kněz, univerzitní profesor etiky na fakultě ekonomiky, duchovní pro vysokoškolské studenty, pozn. překladatele) to jednou vtipně a zároveň výstižně vyjádřil slovy: ‚Existuje až příliš křesťanských společenství, jejichž nedělní mše připomínají spíše návštěvu kaváren, než liturgickou slavnost.‛ Mně bude milejší – říká Zulehner - když církev otevře své prostory – v těchto místnostech bude mít větší šanci pluriformně pracovat a vytvořit různé nuance při slavení eucharistie, lépe odpovídající určitým prostředím, skupinám lidí atd. Nedávno jsem se zúčastnil slavnostní mše pro vysokoškoláky v Klagenfurtu. Bylo tam asi 350 studentů různých oborů, různé barvy pleti, dokonce různé konfese, a jen jedno téma: Bůh je bohem ateistů. Byli tímto tématem fascinováni, a já jsem byl fascinován jimi, jejich zájmem i tím, jak všichni tu eucharistii spolu slavili. V tom shromáždění bylo mnoho skeptiků, mnoho nevěřících, mnoho hledajících – ale byla to síla. Tento typ bohoslužeb je eucharistií budoucnosti, bude jich přibývat. Už zde nebudou jen skupiny lidí, kteří by chtěli sloužit předkoncilovou, tedy tridentinskou, latinskou mši – já to všem, kteří po takové mši touží, přeji – ale mše budoucnosti bude podle mne ta, do níž budou kvůli Kristovu poselství zapojeni všichni lidé, bez rozdílu konfese či filozofického myšlení. Nebudeme mít jen věřící, kteří rádi chodí do augustiniánského kostela ve Vídni (s pompézností, profesionálním orchestrem a sborem, pozn. překladatele), ale pořád víc a víc mší pro hledající, kriticky smýšlející lidi. Nejdůležitější na takovýchto mších je to, že lidé, kteří se jich ve své rozpolcenosti zúčastní, vyjdou z kostela proměnění, zcela jiní než když na tu mši šli. A takto proměnění vyjdou z kostela, když podstoupí to riziko a nebezpečí a beze strachu se vystaví působení Božího Ducha a proměně. Můj známý, rovněž kněz, řekl jednomu mladému člověku:  ‚Přijímáš na sebe riziko, že Bůh ti tvůj strach uzdravujícím způsobem odejme a ty z kostela vyjdeš jako nový člověk, ochotný umývat jiným nohy, tak jak to dělal Kristus. Být umývač nohou znamená, že již nedokážeš žít jinak, než jak žil Kristus, který se obětoval za jiné.‛ Asi nebude nutné dát při tom v sázku svůj život, ale v kontextu dnešní doby to bude znamenat: Mystika otevřených očí – vytvořím ti nové oči a uši, které budou slyšet nářek chudých, vidět, kde se děje bezpráví, náš rozum se prosvětlí a začne jiným myšlením chápat svět – ano, to vše znamená být proměněn působením eucharistie. Potřebujeme srdce, které zná compassion – prastarý obraz Boha jako milosrdenství, a ruce, které již nebudou lhostejné, líné a netečné, ale stanou se ochotnými pomoci bližním. Podle statistiky chodí v Rakousku v neděli do kostela asi 800 tisíc lidí. A já si dovedu představit, že pokud alespoň jedna čtvrtina z nich bude v tomto duchu po slavení eucharistie vycházet ven, když budou proměnění, jiní než když do toho kostela vešli, bude tato země vypadat v pondělí ráno úplně jinak.“

P. S.

Na tomto místě by měla být tečka. Text sám o sobě je výřečný a pravdivý. Sympozium, kde tyto myšlenky zazněly, bylo veřejné, promluvit mohl kdokoliv. A tak si dovolím uzavřít svými zkušenostmi ze slavení mše. Jsou netypické. Od roku 1991 jsem jako kněz suspendován, protože jsem se oženil. Toto nařízení hierarchické církve akceptuji, protože nechci působit rozkol. Na druhé straně však vím, ze kněžství jsem dostal jako dar od Boha. Církev má jen určitou doprovodnou funkci při knězově formaci.  Jednou se za svůj život budu zodpovídat Bohu, ne církvi. Své kněžství žiji všude tam, kam mne život postavil. Nejmarkantněji ho zažívám při kontaktu s lidmi, kteří umírají (pracuji v nemocnici), jsou v jistém rozpoležení kvůli zdraví či z mnoha jiných důvodů. Mnohdy se u nich jedná o Verwandlungen – okamžiky proměnění, totální změnu myšlení, převrácení řebříčku hodnot, nalézání nových ideálů. Je pro mne fascinující moci být u toho s mým Kristem – symbolem radosti, naděje, pokoje, života, symbolem vzkříšení, začátku nového života…