Aláh nebo Jahve?

Autor: Pavol Mikula, január 2016, Praha.

Poznámky k diskusii, či moslimovia a kresťania vyznávajú toho istého Boha. Poznámky autora sú určené ľuďom, ktorí sa zamýšľajú nad Písmom. Chcú pomocou veriaceho čítania Písma napomôcť metanoji, skutočnému porozumeniu si s Ježišom a prejavom Ducha, ku ktorým Písmo povoláva.

Když se Mojžíš ptal Boha na jméno, Bůh mu odpověděl: „Jsem, který jsem“. Co se týče Božího jména, tak to by mohlo stačit. Vyznáváme všichni, že Bůh je jenom jeden. Křesťané vyznávají trojjediného Boha, a tím se už výrazně liší od muslimů a židů. To ale také znamená, že od obecného (společného) tvrzení, že Bůh je jenom jeden, se dostáváme k něčemu, co bychom mohli nazvat – způsob jak chápeme Boha. A to, jak chápu Boha, je pro každého člověka rozhodující.

V tomto bodě se islám a křesťanství jasně rozcházejí a dovolím si tvrdit, že jsou naprosto nekompatibilní. Otázku představy a chápaní Boha, které jsou jistě omezené lidskými schopnostmi, pokládám za velmi důležitou. Vzpomeňme si, v kolika kostelech máme zobrazení Boha, jako starého dědečka. Taková představa Boha byla v minulosti také u mnoha lidí. Dnes je každému zřejmé (alespoň doufám), že je naprosto falešná. Přitom ve Staré Smlouvě je jasně požadován zákaz zobrazování Boha. Křesťanská představa Boha, jeho vlastností, chápání a víra v něho vychází z textů Evangelia, z toho, co nám o Bohu řekl ten nejkompetentnější, a to Ježíš (Jan 1,18: „Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v Otcově náručí, ten ho vylíčil“).

Jenže někdo nám může namítnout, že při vší úctě, jak může věřit textu Evangelia, když existuje hodně jiných textů, o kterých se také říká, že jsou posvátné a ty říkají něco jiného. A tak se dostáváme k otázce pravosti Ježíšových slov. A v tomto bodě Ježíš nabízí zásadní pomoc, kterou nenabízejí žádná jiná náboženství – Boží skutky; doklady pravosti. On sám je dělal a také prohlásil (Jan 10,37): „Nečiním li skutky svého Otce, nevěřte mi“. Z toho plyne, že ve věcech, kdy nemohu něco sám od sebe rozeznat, mám právo požadovat doklad. Na druhé straně Ježíš doklad odmítá dávat v případě, když člověk může sám od sebe rozeznat (na základě rozumu a logiky). Tak se dostáváme k problematice Božích skutků, charismat, Ježíšových slibů těm, kteří uvěří (např. Mk 16).

Opět narážíme na další problém, je-li naše víra dle Ježíšova vkusu. Většina věřících je přesvědčena, že ano, jenže na otázku, proč nemají charismata – Boží skutky, potřebují zdůvodnění. Vzdělaní věřící si hledají a nacházejí různá zdůvodnění, jako např.: „Charismata dnes už nejsou třeba“, „charismata jsou dnes v jiné formě“, „texty o charismatech jsou přídavkem“ atd. Méně vzdělaní lidé, nebo takoví, kterým se nechce přemýšlet, rádi přijmou (převezmou) jakékoli zdůvodnění. Může to vést až k pokrytectví, za které je "běda". Málo lidí si přizná, že jsme silně pod míru. Jako už mnohokrát dříve, dovoluji si opět připomenout výrok kardinála Carla Martiniho krátce před odchodem z pozemského života, že křesťanství je 200 let pozadu. Přestože je to velice závažné tvrzení, nemělo to prakticky žádnou odezvu. Ale ono to, bohužel, mimo jiné, souvisí s těmi Božími skutky.

Jistě příčin, proč je křesťanství pozadu, je hodně, ale má společného jmenovatele, a to že křesťané nepočítají se slepotou, tvrdí, že dobře "vidí" (Jan 9,41) a tudíž nestojí ani o správné poznání Boha (Ř 1,18-32). Klíčem k tomu, jak se z toho dostat, je udělat totální Metanoja. Někdo by mohl říct, že přece Metanoja děláme a Církev jej hlásá. Jenže Metanoja znamená změnu myšlení a ne půsty a dávání almužen. Takže máme další problém – nevíme, jak se dělá Metanoja. Ze své zkušenosti si dovolím říct, že nás to mohou naučit přírodní vědy a (bohužel) ne filosofie, nebo teologie na bázi filosofie, protože nepoužívají zpětnou vazbu. Provedeme-li pořádné Metanoja, budeme umět pořádně číst Bibli a co je důležité, budeme jí rozumět a dostaví se charismata. Pak bude jeden ovčinec a jeden pastýř. A kdo bude chtít, může pozvat muslimy k provedení Eliášova soudu (1K 18), který rozhodne, zdali je správné uctívat Ježíše, nebo Mohameda, resp. Boha Jahve nebo Alláha.

Přiznejme si, že za celou dobu křesťanství jsme neměli proroka formátu Eliáše. Posledním takovým prorokem byl Jan Křtitel (správně Ponořovatel). Sterilní dialog, nebo bití se v prsa, že jsme na správné straně, nám nepomohou a nic neřeší. Pod pojmem správný dialog rozumím sednout si k jednomu stolu, položit na stůl argumenty a hledat, kdo má pravdu, resp. jaká cesta vede k nalezení pravdy. Tak to funguje v přírodních vědách. Nesmíme přitom zapomínat, že Ježíš řekl: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi; Věřte, že všechno, o co v modlitbě poprosíte, dostanete a budete to mít; „O cokoli byste poprosili ve jménu mém, to udělám, aby byl Otec oslaven v Synu; Jestliže zůstanete ve mně a má slova zůstanou ve vás, proste, o cokoli chcete, a stane se vám to“ a jiné.

Pokud Ježíšovy výroky nebereme vážně, pak čemu vlastně věříme? Ať jsou nám výstrahou výroky: „Nestáli o správné poznání Boha, a proto Bůh je vydal; Tvrdíte, že vidíte, a proto váš hřích trvá; Běda vám pokrytci, běda vám slepci…“ apod. Máme svobodnou vůli, kterou Bůh respektuje a záleží jenom na nás, co s tím uděláme.

Aláh nebo Jahve?

Vyjadrenia nemeckých biskupov a teológov po synode

Pozícia žien v cirkvi a ich podiel na vedení a rozhodovaní

Postavenie žien a obava zo synodality

Záverečný dokument 2. zhromaždenia synody o synodalite

Záver synody o synodalite. Čakanie na implementáciu

Postavenie žien v katolíckej cirkvi

Synodálne správy o ženách

Komentár k téme: Cirkev a ženy

Cirkev a ženy

Zmena epochy