Chyby Církve, dnes i dříve

K napsání tohoto příspěvku mne vyprovokoval článek „Církev je zaostalá o 200 let, šokoval posmrtně italský kardinál (C. M. Martini)“ z iDnes.cz z 1. 9. 2012. Podobná glosa byla nedávno uveřejněna i v Katolickém Týdeníku. Jistě, není třeba diskutovat o tom čísle, které vlastně znamená jen to, že těch let je velmi mnoho. Vzhledem k tomu, že s tím hodnocením se ztotožňuji, zamýšlel jsem se nad tím, co je toho příčinou. Proto bych ve svém příspěvku chtěl popsat z mého hlediska důležité chyby Církve, které jsou velkou překážkou rozvoje křesťanství. Cílem příspěvku není stůj co stůj kritizovat, protože mne samotného se situace dotýká a tíží, ale napomoci při prosazování nutnosti obnovy církve, i když, jak jsem uvedl v jednom z dřívějších článků, by se mělo spíše mluvit o opravě církve. Obnova může snadno skončit u kosmetických úprav. Níže zmíněné body jsem sepsal ze zkušeností, které mám jako člen katolické církve. Myslím si ale, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že mnohé zmíněné problémy se týkají všech denominací. Propadat spokojenosti s vlastní úrovní by mohlo být velice nebezpečné. Žádná denominace nemá doklad od Ježíše, že je s ní spokojen.

Aniž bych si činil nárok na vyčerpávající popis, následující chyby a problémy vidím jako velice důležité:

·   Církev se nepoučila z chyb prvotní církve. Zřejmě nebyla ani provedena analýza těch chyb. Důsledkem byla ztráta charismat a postupná degradace. Proto je také stále aktuální Ježíšovo první kázání stručně uvedeno v evangeliu jako: „Čas se naplnil, Království Boží se přiblížilo, čiňte pokání a věřte evangeliu“.

·   Církev neprovádí Metanoia. Hlásá sice pokání, ale nahrazuje to půsty a množením modliteb.

·   Nedostatečně vykládá evangelium. Většinou se soustřeďuje na katechezi sv. Pavla. Ježíš klade velký důraz na pochopení evangelia.

·   V otázce Božího Království se projevuje neujasněnost, kterou je zasažena snad většina křesťanů.

·   Věřící lidé často nevědí, proč je důležité chodit do společenství, proč chodit k přijímání Eucharistie, jakou funkci má Eucharistie, proč šel Ježíš na kříž (pozor, ale dle Ježíšova výkladu), čemu Ježíš říká víra (viz. setník z Kafarnaum, kananejská žena, syrofeničanka) aj.

·   Spokojenost s vírou (ať je jakákoli) a misiemi bez Ježíšových skutků (Jn 10,37: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi“). Uvědomme si, že např. ani papež neumí uzdravovat nemocné, nebo prorokovat.

·   Lidé nejsou vybízeni k tomu, že je velice důležité se pravidelně zabývat Písmem, rozjímat nad ním, diskutovat o tom, co Ježíš říkal a co od nás požaduje, pochopit ho a dodržovat jeho doporučení (Jn 14,21: „Kdo zná moje přikázání a zachovává je, to je ten, který mne miluje“; Jn 15,7: „Jestliže zůstanete ve mně a má slova zůstanou ve vás, proste, o cokoli chcete, a stane se vám to“). Důležitost Staré smlouvy jako přípravy na přijetí Ježíše je zdůrazněna samotným Ježíšem v textu Mt 5,17-19.

·   Neúspěch, proč často nejsou modlitby vyslyšeny, se neanalyzuje. Kritické myšlení se nepěstuje.

·   V běžné praxi se nepěstuje (i když se deklaruje) kvalitní motivace touhy po kontaktu s Bohem, ale přetrvává praktikování křesťanství na bázi strachu, nebo povinnosti, nebo zvyku.

·   Spokojenost s často nekvalitní lidovou zbožností místo kladení důrazu na pochopení, přijetí a dodržování Ježíšovy katecheze.

·   Nepočítá se s psychickou slepotou, před kterou Ježíš důrazně varuje. Bojuje se s hříchem, ale ne s příčinami hříchu, přičemž hřích je symptomem nekvalitního postoje vůči realitě (Jn 9,41: „Tvrdíte, že vidíte a proto váš hřích trvá“; Ř 1,28-32: „Nestáli o správné poznání Boha a proto Bůh je vydal“.

·   Svázanost teologie s filosofií. Ježíšova katecheze nepotřebuje k výkladu filosofii, ale podobenství z běžného života, nebo z přírodních věd a hlavně doložená skutky. Přírodní vědy mohou být při nápravě Církve velkým pomocníkem, protože mají velké zkušenosti s prací s neviditelnou realitou a také v otázce Metanoia, kdy pokrok ve vědě je vždy nějakým způsobem spojený se změnou myšlení.

·   Při řešení problémů se teologové neptají, jak by situaci řešil Ježíš, co je k dané věci napsáno v evangeliu. Nevznikaly by tak nesmysly typu limbus. Přitom problém, který k tomu vedl, je dle evangelia snadno řešitelný. Dovolím si tvrdit, že dnes by Ježíš k tomu poznamenal, že na řešení daného problému stačí zdravý rozum a není třeba ustanovení zvláštní komise.

·   Rozdělení církve je hřích; je jasně proti Ježíšově nauce. Ekumenismus je málo plodný, neřeší se rozdíly v nauce ve smyslu padni, komu padni, ale jak se zdá, spíše se hledá to, co je společné. Kompromisy ale nejsou řešením. Cílem je jeden a kvalitní ovčinec.

·   Nefunguje dialog s laiky, neexistují zpětné vazby. Chybí kritický a poctivý dialog odspoda až k nejvyšší hierarchii, což by bylo v souladu s evangeliem. Místo toho se vyžaduje slepá poslušnost (viz. případ slovenského arcibiskupa R. Bezáka). Zavedená hierarchie a titulování v církvi je proti duchu evangelia. Dle Mt 23 jsme všichni přece bratři a sestry.

·   Nadstandardní vztahy s mocnými tohoto světa a zavíraní očí před jejich nesprávným chováním. Kolikrát se to v minulosti křesťanům vymstilo. A jiné.

Závěrem bych chtěl říct, že společným jmenovatelem všech problémů, se kterými se v církvi setkáváme, je nedodržování Ježíšovy katecheze, které trvá již bezmála 2000 let. A těch problémů a chyb se za tu dobu nastřádalo hodně a nevidět je, nebo zavírat nad nimi oči, je velice nebezpečné. Může být za to běda (Mt 23,13-32). Důsledky některých fatálních chyb se táhnou i několik století až do dneška (např. proces s Galileem Galileim, nebo upálení Jana Husa). Jistě, jedna věc je chyby vyjmenovat a popsat a druhá věc je ty chyby analyzovat, najít příčiny, proč k nim došlo, kde jsou jejich zárodky a nakonec stanovit terapii k nápravě. To je už věcí psychologů, biblistů, teologů a jiných odborníků, kteří ale sami bezpodmínečně musí nejdříve projít procesem metanoie.

Pro jednotlivce však situace nemusí vypadat tak černě, jak by se zdálo. Naštěstí, dokonalost Ježíšovy katecheze spočívá také v tom, že člověk nemusí čekat na to, až někdo „tam nahoře“ ty problémy vyřeší, ale že se do hledání každý může pustit sám a Duch Svatý mu při tom rád pomůže (viz. Ježíšovo doporučení v Lk 11,9-13: „Proste, hledejte a tlučte“, a také podobenství o neodbytném příteli v Lk 11,5-8). Tak může člověk postupně objevovat krásu Písma, toho, co nám chce Bůh sdělit, jeho lásku a péči o nás. Bůh nás pak bude přitahovat a odměňovat a praktikování náboženství nebude na bázi příkazů a povinností, ale na bázi touhy po kontaktu s ním.