Ježíš nebyl Evropan

Římskokatolická církev ztrácí v 21. století ženy, stejně jako ztratila v 19. století dělníky. Touto tézí vzbudil velikou pozornost na letošních salcburských vysokoškolských týdnech jeden z nejznámějších náboženských sociologů současnosti José Casanova. Salzburger Nachrichten (Salcburské zprávy, renomovaný rakouský deník) uveřejnily rozhovor se španělsko-americkým vědcem o budoucnosti křesťanství a islámu v Evropě.

Salzburger Nachrichten:

Vazba na církev se v Evropě razantně ztrácí. Vyvstává otázka: kolik náboženství zůstane?

José Casanova:

Bezpochyby existuje odkonfesionálštění. Jestliže chci být svobodným individuem nezávislým na náboženství, tak to v Evropě znamená, že vystoupím z církvi.

Co tedy zůstává z náboženství? První opce je neviditelné náboženství, individuální spiritualita. To druhé, co zůstává, je postkřesťanská společnost. Celá naše kultura a evropské hodnoty jsou sekularizovaným náboženstvím. Především neevropané nás vnímají nadále jako křesťany. Pro ně je moderní evropská společnost ovlivněná hlavně křesťanstvím. Z toho vyvstává taky otázka, jestli naše lidská práva a hodnoty mají opravdu univerzální charakter nebo jen západokřesťanský. Existuje tedy individuální spiritualita, která již není součástí církve a existuje zároveň sekularizovaná kultura a morálka, které pochází z křesťanství.

Salzburger Nachrichten:

Je odcírkevnění v Evropě reakcí na to, že náboženství zde bylo vždy nařízeno “seshora“?

José Casanova:

Evropané považují náboženství za něco, co patří k tradici. Protože se ale chce moderní člověk osvobodit od tradice, chce se taky osvobodit od církevního křesťanství. V USA naproti tomu jsou věřící mnohem křesťanštější než v Evropě. Naopak je civilní společnost v USA méně křesťanská. Tam neexistují žádné postkřesťanské reakce, tak jak je tomu v Evropě.

Salzburger Nachrichten:

Vyrostl evropský model sociálního státu z křesťanských kořenů?

José Casanova:

Ano, model blahobytně fungujícího státu je v podstatě sekularizovaná církev. Evropané byli nejdříve členy jejich národních církví, v sekularizované formě jsou členy blahobytně fungujícího státu. V USA naproti tomu neexistovala žádná národní církev, proto tam neexistuje ani blahodárně fungující stát. Jejich modelem je individualistická a pluralistická náboženská společnost, ne však církev pro všechny.

Salzburger Nachrichten:

Je přesto Evropa beznadějně křesťanská, přesto že chce ze sebe setřást křesťanství?

José Casanova:

Evropa je postkřesťanská. K tomu existuje známý žert: V severním Irsku jde někdo z katolické do protestantské zóny. Strážný na hranici ho zastaví a ptá se ho: Jste katolík nebo protestant? Odpovídá: Jsem ateista. A strážný se ptá dál: Jaký ateista – katolický nebo protestantský? Tzn. - přesně to, čeho se chci navenek zbavit, definuje můj negativní postoj.

Salzburger Nachrichten:

Jaké konsekvence bude mít narůst islámu v Evropě a co to s islámem udělá?

José Casanova:

Evropské společnosti musí poprvé v historii počítat s náboženským pluralismem. Až donedávna jsme byli mononáboženské, nanejvýš dvounáboženské společnosti. Vstupem do období moderny se zdála otázka náboženství vyřešená. Teď ale přichází lidé, kteří jsou nejen jiní, ale jsou taky nábožní. Je zajímavé pozorovat, že právě ti, kteří nejsou nábožní, jsou nejvíce proti muslimům. Ti se nejvíce drží starých tradičních hodnot. Nábožní Evropané mají naproti tomu méně těžkostí s přijetím muslimů jako nábožných lidí.

Salzburger Nachrichten:

Muslimové jsou přijímáni zde (myslí se německy mluvící krajiny) jako muslimové a nedělá se rozdíl mezi tím, jestli je někdo Turek, Arab nebo Afričan.

José Casanova:

Ano, neděláme to se žádnou jinou skupinou. Přistěhovalce z Nigerie, katolíky, nebo přistěhovalce z Jižní Ameriky, taky katolíky, nevnímáme jako katolíky, ale jako přistěhovalce. Naproti tomu považujeme lidi, kteří pochází z islámských krajin, principiálně za muslimy nebo zástupce islámu, aniž bychom se předem ptáli, jestli jsou opravdu muslimové. Ale muslimové z Jižní Asie jsou úplně jiní než muslimové z jihovýchodní Evropy nebo Maghrebu. Přesně toto udělali v 19. století Američané s Iry. Ať byli nebo nebyli věřící, všichni bez rozdílů byli zařazeni jako katolíci a reprezentanti papeže. Byli považováni za zástupce náboženství, které nesmí být amerikanizované.

Salzburger Nachrichten:

Jak to dopadlo, jak se to v USA vyřešilo a jak by se mohl změnit v Evropě napjatý vztah k přistěhovalcům z islámských zemí?

José Casanova:

V Americe převládal tento antikatolicizmus z let 1840 až do 60-tých let 20-tého století, když se stal prezidentem USA katolík John F. Kennedy. V Evropě to nevidím tak dramaticky, protože evropské společnosti jsou mnohem tolerantnější, než byly Spojené Státy Americké tehdy. Za posledních 20 let došlo, z mého pohledu, v Evropě k obrovskému pokroku. Všechny konflikty, které teď máme, jsou předmětem diskusí vedoucích k uznání, (přijetí různých náboženství a taky různých cizineckých skupin) které je proto potřebné. Kromě toho se Evropané poslední dva roky zabývají sami sebou. Populismus se teď obrací vůči Řekům a Španělům – tedy už ne na prvním místě vůči muslimům. Ale také muslimové v Evropě se již hodně změnili. Vnímáme je sice stále ještě jako reprezentanty islámu, oni sami však příliš dobře vědí, že jsou již poevropštění a nejsou to již takoví muslimové, jakými byli v jejich zemích původu.

Salzburger Nachrichten:

Jak se musí změnit celosvětově křesťanství?

José Casanova:

Jsme zvyklí identifikovat křesťanství stále ještě s Evropou. Ale křesťané byli již dávno před tím v Indii, v Etiopii, všude. Evropské křesťanství je jenom jedna forma z mnohých. Křesťanství musí být univerzální. A to může jen tehdy, když samo pochopí, že být křesťanem v Evropě je něco jiného než být křesťanem v Indii nebo v Číně.

Salzburger Nachrichten:

Tato inkulturace však v Číně ztroskotala.

José Casanova:

Ne úplně, dnes probíhá v Číně silný proces pokřesťanštění. Ne katolického, ale protestantského. Třetina obyvatel v Koreji jsou křesťané. Kolik křesťanů bude v Číně je zatím otevřené: pět procent jako na Taiwanu, deset procent jako v Hongkongu, nebo 300 až 400 miliónů, tedy jedna třetina, jako v Koreji?

Salzburger Nachrichten:

Jakou roli bude hrát v pluralistické, mnohotvárné katolické církvi papež?

José Casanova:

Musí být symbolem pro tento pluralismus. Papež nemůže být ani Ital, ani Polák, ani Němec. Musí být papežem pro všechny, nesmí již existovat žádná uniformita. Tu chtěl Jan Pavel II. Polský papež si myslel, že existuje jeden model církve, se kterým se musí všichni smířit. Tento jeho pokus zvrátit církev znovu do kolejí disciplíny byla jeho normální reakce na odvážné a svobodné myšlenky II. Vatikánského koncilu. Dnes jde však o to pochopit: co znamená být křesťanem v Brazílii, co znamená být křesťanem v Indii, co znamená být křesťanem v Evropě? Jan Pavel II. To však již cítil. Jednou se ho ptali, jestli by mohl být příštím papežem neevropan. Odpověděl: Proč ne, Ježíš taky nebyl Evropan.

Salzburger Nachrichten:

V Německu vyvstala diskuse o obřízce. Jak to vidíte vy?

José Casanova:

/Kroutí nevěřícně hlavou/ Takové otázky musí řešit moderní společnosti pragmaticky. Po tom, co se přihlásili ke slovu Židé, začali se Němci více zamýšlet. Kdyby se tato otázka týkala jen muslimů, pak by bylo řešení mnohem těžší. A vůbec, než zde v Evropě pochopíme islám, musíme se rozpomenout na to, jak dlouho nám trvalo, než byli za Evropany přijatí taky Židé. V židovské otázce šlo vždy o právo, moci být jiným. Postkřesťanská společnost Evropy je dnes postavena islámem před tuto velikou výzvu. My Evropané musíme pochopit, že neexistuje jen jedna jediná evropská moderna, ale mnoho jiných forem moderny. Příklad: Všichni jsme za zrovnoprávnění mužů a žen. Avšak co to konkrétně znamená, chápou lidé v Brazílii či Indii jinak, než my zde v Evropě.

Salzburger Nachrichten:

Kde bude křesťanství za 20, 30 let, když zde bude již nová generace lidí?

José Casanova:

Církve jsou rozděleny mezi dva modely. Na jedné straně říká katolická církev, že evropská kultura je všeobecná křesťanská kultura a dělá si tak na ni nárok. Na druhé straně existuje proud, který bychom mohli nazvat sektou: církev musí být čistá a svatá, patří do ní jen ti, kdo jsou skutečně křesťany. Tento rozkol nemá doposud vítěze. Problémem zůstává, že vzpomínky křesťanů na někdejší tradice opadají. Klasickým příkladem je území bývalé ex-NDR, kde se celá desetiletí nemluvilo o Bohu a od pádu komunismu se církvi nepovedlo navázat na její bývalé tradice.

Salzburger Nachrichten:

Jak se mohou stát z evropských postkřesťanů znovu členové církve?

José Casanova:

Budoucnost nemůže být jedna lidová církev pro všechny, jde o živé společenství. To si vyžaduje velkou pluralitu v církvi, velkou pestrobarevnost. Příkladem mohou být řeholní společenství. Vědí, že františkáni jsou jiní, než dominikáni. Navzájem se respektují a mají mnohem širší pojem tradice – oproti přísně konzervativním silám, které by církev viděli ve smyslu jejich představ tradice nejraději před 50 či 100 léty zpátky.